Cesta na východ (1920)

Lilian Gish jako chudá dívka, která odchází za bohatými příbuznými do města, kde si ji vyhlédne dandy Lennox a chce ji svést. Protože se však dívka nechce dát, uspořádá pro ni falešnou svatbu a nastěhuje si ji do domu, kde ji může navštěvovat podle libosti dokud nezjistí, že je těhotná a nevyjeví ji pravdu o sňatku. Ubohá dívka odchází na vesnici, kde v penzionu porodí syna, který brzy umírá. Když ji vyženou, hledá práci, kterou najde poblíž a zamiluje se do syna pána domu, ale vzhledem ke své minulosti musí jeho přízeň odmítat. A pak se všichni dozvědí pravdu o jejím mimomanželském dítěti, což vygraduje v závěrečnou scénu na rozmrzající řece. Příběh je silný a režie velmi dobrá, nejvíc si ale cením toho, že hrdinka narozdíl od ostatních své doby, nemlčela a nebála se před všemi říct i svou verzi příběhu.

[hodnotená 145-minútová verzia]     Zdá sa, že D. W. Griffith v mojich očiach rastie každým ďalším a novším filmom, ktorý od neho vidím. OdThe Birth of a Nation (1915), ktorý ma zaujal iba z technickej stránky a kvôli jeho významu pre kinematografiu, cez lepšíIntolerance (1916), lepšíBroken Blossoms (1919), až po výborný "Way Down East", ktorý už má silný, perfektne vystavaný príbeh, výborné gradovanie dramatických situácií, slušnú prácu so psychológiou postáv a najmä konečne veľkú dávku emócií. Výborne stvárnené boli jednotlivé, veľmi rôznorodé postavy. Svätuškár Squire Bartlett (Burr McIntosh), klebetnica Martha Perkins (Vivia Ogden), ktorá plní funkciu miestneho rozhlasu, roztržitý profesor Sterling (Creighton Hale), ktorého postava akoby bola vystrihnutá z grotesky a prilepená do tejto inak vážnej drámy, ale predovšetkým slizký sukničkár Lennox Sanderson (výborne stvárnený Lowellom Shermanom) a dievčina čistej duše Anna Moore (skvelá Lillian Gish). Záverom ešte musím pochváliť výbornú hudbu The Mont Alto Motion Picture Orchestra, ktorá je kompiláciou historickej "photoplay" hudby a do filmu perfektne zapadá. Keď nejaký hudobný sprievod, tak práve tento. Zaradené v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete.

Závěrečná scéna nepostrádá výborné načasování a gradaci, nicméně mnoha částem by prospěla přísnější ruka střihačova. Neříkám, že se to vleče jak smrad, ale mnohdy je divák téměř až násilně nucen sledovat rozvleklé scény, které na zápletku mají pramalý vliv. Z tohoto důvodu bych doporučil spíš verzi kratší a ne režisérskou, kterou jsem si užíval dvě a půl hodiny.

Krása němého filmu je v tom, že už tak trochu z toho, jak se herci tváří, poznáte, jestli je to šmejd nebo ne. To je trochu škoda, protože je to do jisté míry omezující. Právě v tomhle snímku D. W. Griffithe je to hned na začátku patrné a je to skoro škoda. Kdyby se Sanderson od začátku netvářil jako šmejd, možná to bude ještě silnější než v tomto případě. Docela mi ještě vadí, jak se Griffith pitvá ve víře. Právě v "Cesta na východ" se tak neustále a rádoby nenuceně dostává do popředí. Ano, Griffith byl očividně věřící, ale to neznamená, že by mi v tomhle směru jeho názory neměli vadit. Holt moje povaha. Nevěřím v boha, tak to prostě je a jeho protěžování jako spasitele mě irituje. Vrcholem snímku je samozřejmě jeho závěr, kde se střídají exteriérové záběry s interiérovými v mrazivém tempu. Film zde skutečně graduje v tom plném slova smyslu a Griffith dokazuje, že pro dramatické scény není potřeba moderní techniky, ale pouze umu, kterého měl na rozdávání.

Celou dobu jsem byla přesvědčena, že mě Griffith nedokáže přesvědčit. Už jsem totiž viděla pár jeho filmů a moc mě nenadchly, proto se mi ani do Way Down East moc nechtělo. Zvlášť, když jsem viděla tu délku dvě a půl hodiny. Bála jsem se, že se zase budu nudit... Ale naštěstí se tak nestalo. Sice mi chvíli trvalo, než jsem se do postav vcítila a s filmem se sžila, film se nerozjel hned na začátku, ale třeba poslední půlhodina svým napětím všechno vynahrazuje a vylepšuje hodnocení tohoto filmu z mé strany. Takže nakonec musím Griffithe docela pochválit a uznat, že tohle je pro mě jeho nejlepší film.