Kabinet doktora Caligariho (1920)

Zásadní počin, jehož příběhové, žánrové i stylistické ozvěny můžeme cítit napříč celou historií kinematografie. Od hororového žánru jako takového přesTima Burtonaaž poProkletý ostrov. Překvapila mě spletitost příběhu plného nečekaných zvratů i změn směru děje. Atmosféra, herecké výkony i výstavba jednotlivých scén mají své jedinečné kouzlo. Přesto mi chvíli trvalo ponořit se do tohoto němého počinu, kde ne všechny prvky pro mě naplno zapadly. I tak jde o jedinečný a významný filmový milník, který by měl každý fanoušek kinematografie vidět.

Na rozdíl od spřízněných hororů z němé éry, jakoPodivný případaUpír, u kterých si pamatuji, že jsem je taky  viděl v kině, ale nedokážu si vybavit žádnou konkrétní scénu, jsem tady konečně narazil na moment, který se mi osobně myslím vryje do paměti natrvalo. Panoptikům kymácejících se bláznů na dvoře léčebny je opravdu silné. Stejně jako celková pointa, že to celé byl vlastně jen přelud, výmysl, halucinace apod. Normálně by to z dnešního pohledu už fakt trapacká duchářská historka, u které mi přišlo i těch 70 minut moc. Expresionistický nádech - vnímání reality pokřivené psychikou -  tomu ale dává jiný rozměr a děla z toho film, který minimálně žije závěrem. Vlastně mě až trochu naštvalo, že právě v nejzajímavějším momentě se to utne, ale takhle je film zcela intepretačně otevřený a tím i děsivější. Závěr tak zpětně zachraňuje dojem z předchozího vyprávění, které mi jinak místy připadalo zdlouhavé a dnes už i lehce úsměvné. Jenže jak vlastně hodnotit historický film? Právě formální stránka – barevné filtry, práce se stíny, výjevy, kde postavy vystupují z temnoty – působí dodnes velmi silně. Scéna klíčového střetu vyprávěná pouze prostřednictvím stínu je vyloženě impozantní.Přesto se mi nepodařilo zcela proniknout do stylizovaných kulis; některé širší záběry, například na tržiště, na mě působily spíš jako papírové dekorace než jako živý prostor. I tak ale dokážu v Kabinetu doktora Caligariho vidět upřímnou snahu povznést brakový žánr na úroveň skutečného umění - prostředním výrazné výtvarné stylizace. A stejně si z toho nakonec neodnáším ani tak okouzlení z výtvarné stránky, jako spíš ten zvláštní, neklidný pocit z posledních minut.Filmový klub - Bio Centrál

I když jsem milovník němých filmů, tady jsem byl trochu zklamaný. Hlavně zpočátku chvíli trvalo, než si mne příběh získal a děsná hudba můj dojem z filmu ještě snižovala. To k tomu napasovali nějaké etudy klavírního začátečníka? Po půlhodině jsem musel opět ztlumit zvuk na ovladači a díky tomu se němý film stal opravdu němým a já se mohl soustředit na děj. Dojem se zlepšil, ale pak to trochu pokazil takový divný konec... Divný aspoň pro mne.

Tak zase jeden zásadní milník světové kinematografie zdolán. K dispozici jsem měl asi  jednu z posledních zrestaurovaných verzí s hudbou Cornelia Schwehra, která skvěle podtrhla dobový zážitek, stejně jako vhodné použití barevných filtrů. V některých okamžicích (útoky náměsíčníka) pak byla hudba přímo vynikající.  Příběh o záhadném doktoru Caligarim a jeho vraždícím somnambulovi v  pokřivených expresionistických kulisách sice nabízí dobově a němému filmu poplatné herecké výkony, kdy bylo třeba grimasami a pečlivě aranžovanými scénami vyvolat zdání emocí, mnohdy i děje, zejména konverzační scény dávaly hercům kulícím oči  zabrat a třeba výslech vraha na policejní stanici působil až legračně, ale to jsou všechno dobové náležitosti  a chcete-li si užít němý film, musíte s nimi počítat. Wieneho film však zaujme i moderními vypravěčskými postupy, obejví se tu flashbacky, symbolické alegorie a hlavně závěrečný twist, díky němuž  nakonec místo silné trojky (Murnauovy práce mám díky výraznější atmosféře  raději) sázím slabší čtyřku.

Velmi nevšední němý film z německé produkce s pokroucenými kulisami, které však vytvářejí dobovou avšak pohnutou atmosféru. Cesare má správně děsivý pohled a patří k těm lepším výkonům. Hudební podkres jen utužuje budovanou atmosféru. Závěrečný zvrat dnes už nikoho asi neohromí, ale v době vzniku to muselo narušit psychiku kdejakého silnějšího diváka.