Poslední štace (1924)

Představme si éru, kdy filmový divák seděl v kině jako před divadelním jevištěm. Kamera stála nehnutě na stativu, chladná a nezúčastněná, jako pouhý fixní pozorovatel děje. A pak přišel rok 1924, režisér Friedrich Wilhelm Murnau a tento jeho přelomový snímek. V ten moment se zrodil vizuální milník, který navždy změnil DNA světové kinematografie. Murnau, společně s geniálním kameramanem Karlem Freundem, totiž tehdy udělal revoluční krok. Odpoutal kameru z řetězů a rozpohyboval ji. Kamera náhle přestala být pasivním divákem a stala se dravým, aktivním vypravěčem. Prolétala hotelovými halami, fixovala se na postavy a poprvé v historii dokázala nahlédnout přímo do lidské duše. Na svou dobu naprosto šokující a dodnes úchvatná je sekvence, která brilantně vyobrazuje vnitřní psychický stav hlavního hrdiny. Když se nešťastný portýr opíjí a propadá se do hluboké deprese, kamera se začíná deformovat, rotovat a rozmazávat. Divák tak nepozoruje opilého muže, on prožívá jeho Delirium a vize spolu s ním. Díky této absolutní vizuální soběstačnosti dosáhl Murnau něčeho, co bylo v němé éře nevídané. Naprosté absence mezititulků. Snímek nepotřebuje vysvětlující texty ani přepsané dialogy. Obsahuje pouze jeden textový titulek na začátku a jeden na konci. Film se tímto radikálním gestem definitivně odstřihl od pupeční šňůry literatury či divadla. Dokázal, že je svébytným uměním, které k odvyprávění hlubokého lidského dramatu potřebuje pouze čistou sílu obrazu. Příběh stárnoucího hotelového portýra, který je kvůli svému věku zbaven svého milovaného zaměstnání a degradován na podřadnou práci, trefil v tehdejším výmarském Německu citlivý nerv. Pro národ unavený traumatem prohrané války a drtivou hyperinflací byla ztráta sociálního statusu a lidské důstojnosti extrémně živým a děsivým tématem. Jeho pracovní oděv nebyl jen tak obyčejný. Byl symbolem jeho identity. Pak se ale stalo něco, co se asi stát muselo. Na nátlak mocného studia UFA musel Murnau temné sociální drama zakončit absurdním, groteskně šťastným epilogem. A právě tento vynucený konec dodnes rozděluje diváky. Buď ho lze vnímat jako rafinovanou, kousavou ironii s uvědoměním, že v kruté realitě by byl konec daleko tragičtější, nebo jako hořké zklamání, kde bylo geniálně rozjeté drama obětováno na oltář komerčního diváka. Ať už je na to pohled jakýkoliv, tento snímek zůstává čistým triumfem německého realismu a směru Kammerspielfilmu. Dokázal organicky propojit hlubokou psychologickou sondu s tehdy nevídanými technickými inovacemi. Tento klenot režiséra Friedricha Wilhelma Murnaua je zkrátka kinematografickým zjevením, které právem okupuje nejvyšší příčky Zlatého fondu světové kinematografie.

„Vzhľadom k Vašej dlhoročnej službe, sme Vám našli iné miesto...”•Áno, vedenie hotelaAtlantic, teda následne vyšlo dlhoročnému zamestnancovi až tak v ústrety, že v podstate tohto hotelového vrátnika, teraz nasmerovali rovno dolu až kamsi do umyvárne, čo jeho zdravým sebavedomým ale riadne zamávalo, keď sa cítil byť i obzvlášť poníženým, pričom tieto pocity, sa čoraz viac len umocňovali - pokým predsa nenastala i zásadná zmena v podobe záverečného, 15-minútovéhoEPILÓGU: podľa môjho názoru, tým toto nemé, dramatické dielo, pomerne dosť stratilo na svojej atraktivite, ktorú si do tejto podstatnej zmeny, v značnej miere uchovávalo; skrátka, nemecký režisér menomMurnau- dovtedy vymýšľal, až dokým to nedokombinoval; malo to opačný efekt.•Zároveň sa rovnako jednalo aj o atypické spracovanie v tom zmysle, že obsahovalo totálne minimum medzitituliek - tým pádom prevažne rozprávalo iba v naprosto dynamických obrazoch, kde ústredný protagonista v podaní Švajčiara,JANNINGSA- vskutku grandióznym spôsobom striedal herecké polohy; veselé a smutné; mimochodom, v obidvoch sa cítil, ako ryba vo vode; osobne mi oveľa viacej sadla najskôr tá smutná, nakoľko priamo od nej, sa odrážala i celá línia udalostí & vzťahov; a to ďalej ani nehovoriac o tom, keď sa potom susedia dopočuli, čo je vlastne vo veci, tak vtedy sa strašne chichotali na plné ústa, čo ešte priam dvojnásobne podtrhávalo túto depresívnu atmosféru.•Škoda, nebyť toho nešikovného obratu o 180°, tak by som išiel až na úplné maximum, keďže asi do 75-minúty, som bol o tom presvedčený, že budem mimoriadne nadšeným; nevadí, stále sa totiž jedná i o nadštandardnú záležitosť s menšími chybičkami na kráse!

Příběh o tom, jak se člověk dokáže závisle zamilovat do práce a v tomto případě hlavně do své pracovní uniformy… Poslední štace je velmi estetickým snímkem, který je plný originálních efektů a technických řešení, jako byl například malý model vlaku projíždějící městem, natočený z takového úhlu, aby vypadal jako reálný vlak. Samotné město je plné komparzu a života, stejně senzačně tak byla zachycena hutná atmosféra za deště v úvodu filmu. Zajímavé jsou experimenty s efekty, např. když protagonista (E. Jannings) pociťoval, že se mu bortí život před očima a to doslovně, ve scéně, kdy na něho padá vysoká budova. Muž nemůže přijmout fakt, že už danou práci nezvládá fyzicky, ale psychicky se stále cítí být silný, což krásně ukázala scéna z jeho snu, ve kterém pro něho neexistuje žádná překážka. Na této scéně se museli filmaři vyřádit s různými triky - když se muž vzbudí a má kocovinu, tak vidí různě deformovanou realitu včetně natahujících se obličejů - tyto efekty mě rozesmály svým naivním zpracováním, ale ve své době to byla nevídaná podívaná, stejně tak jako dynamické jízdy kamery k uchu herce. Promyšlený a zajímavý mi přišel záběr na přibližující se stín protagonisty, který se nejprve hrbil, ale s příchodem na sídliště se rychle narovnal, aby zachoval svojí důstojnost před sousedy. Celkově důmyslná hra se stíny, odrazy a zrcadly v různých scénách. S tím se pojí i jedna z myšlenek filmu: tehdy se pohlíželo na lidi s uniformami s úctou a nezáleželo vyloženě na tom, jakou pozici daný člověk vykonával, byl zkrátka součástí nějakého celku. Režisér Friedrich Wilhelm Murnau věděl velmi dobře, jak silně vyvolat emoce herců (prioritně u E. Janningse) nebo jak vést štáb, který udělal ve své době maximum, aby vzniklo toto psychologické dílo s velkým D. Nečekaná dotočená závěrečná scéna snímku změnila celou hru vyprávění - byla často kritizována, ale mně se líbila. Murnau spolu s herci dokázali na diváka přenést melancholické návaly smutku a zamyšlení se nad lidskou náturou. Jannings zahrál svou roli opravdu bravurně. V jeho očích, tvářích i celkovém postavení těla byla vidět postupná degradace a prohlubující se psychické trauma. Postava působila, jako by měla dvě zcela odlišné osobnosti, podobně jako superhrdina z komiksu - když má na sobě svůj oblek, tak mu dodává vnitřní sílu, bez kterého by byl prostým člověkem. Člověk se zkrátka do hlavní postavy tolik vžije, že je díky gradaci děje stále obtížnější sledovat, jak se hrdina postupně utápí ve svém problému. Skrze vedlejší postavy je vyobrazena mentalita společnosti a její povrchnost. Obstojně zahráli kruté, negativní reakce a posmívání se. Vyzdvihl bych hereckou scénu na toaletě, při které se protagonista staral o arogantního bohatého zákazníka - vysílení z nové práce a její odmítání bylo tím nejsilnějším okamžikem filmu. Za jeho hlavní mínus považuji hereckou scénku, při které Emilie Kurz až přehnaně zareaguje na protagonistu v okamžiku, kdy zjistí, že pracuje na nízkém postu. Scéna byla díky tomu úsměvná. Myslím si, že film by fungoval i bez zmíněného konce a byl by díky tomu možná ještě silnějším a zapamatovatelnějším, ale osobně jsem raději za dotočený konec, který ukázal další myšlenku snímku - nezáleží na hodnotě peněz v portmonce, ale na hodnotách člověka. Hodnotím: 80%.

Stačil první záběr z výtahu a první scéna z hotelového lobby a mělo mě to v hrsti a až do konce nepustilo. Právě proto mám rád německý expresionismus, kvůli opravdu výrazné práci s filmovým stylem, který sice "přebije" vše, ale zase na druhou stranu řekne vše, na co "pouhé" herectví ani scénář nestačí.Poslední štaceje tak mistrovsky podaným příběhem nejen o stárnoucím člověku, který přijde o milovanou práci, ale hlavně o stáří obecně, o ubývání sil, o snaze zachovat si důstojnost, před ostatními, o zakrývání výrazného úbytku sil, teoreticky i o nepřímém boji se smrtí skrze postupné chřadnutí lidského těla, který nejde vyhrát a tak logicky nemůže vést k happy endu. Tady teda vede, k až šíleně pozitivnímu a těžce nerealistickému, který je jako pěst do oka a ačkoli mi na jednu stranu sedl jen kvůli tomu, že jsem si k protagonistovi vybudoval sympatie a přál jsem mu, aby dopadl aspoň trochu dobře, celkově nemůžu říct, že by se mi tam jakkoli chodil. Závěr před textem o happy endu je totiž sice naprosto zdrcující, ale zároveň filmařsky po všech stránkách fascinující, že kdyby tam Murnau skutečně zakončil, byla by to tak drsná tečka, z jaké se divák jen tak nevzpamatuje. Zvlášť když vše stěžejní je stránkou filmového stylu natolik umocněno - ubývání sil skrze degradaci povolání v hotelu, výrazné herectví, víceexpozice v přesných momentech, stále ošuntělejší oblek protagonisty, nerealistické svícení umocňující aktuální pocity, nájezdy na podstatné detaily v (rozumně) vyhrocených scénách, snová scéna s neskutečně lehkým kufrem x realita... A mohl bych tu ještě dlouho jen popisovat skvělé výrazné prvky tohoto díla. Pak by ale můj komentář byl zbytečně dlouhý, takže jen ještě dodám, že tohle je skutečně velký kus filmového umění němé éry, fascinující veledílo, které nabízí mnohem hlubší podívanou, než se na první pohled může zdát. Hlavně to ale je film, který naprosto vše dokáže skvěle odvyprávět skrze obraz a mezititulky skoro vůbec nepoužívá, teoreticky vůbec. Můj třetí Muranu a potřetí za plný počet, asi bych měl jeho tvorbu víc rozkoukat. Slabých 5*

Největší slabinou filmu je paradoxně Emil Jannings, který tak zpoloviny hraje vpodstatě sochu. K velmi komornímu příběhu navíc namísto teskné violy burácí od začátku do konce symfonie, což může ale samozřejme mít na svědomí moderní aranžmá. Vidle do toho Murnauovi svým epilogem hází produkční rozhodnutí, takže jednoznačným vítězem tady zůstává Karl Freund za kamerou, která je doslova revoluční. Viděl jsem Murnauovou nadací restaurovanou 88min. verzi.