Chamtivost (1924)

Ve čtyřhodinové verzi jsou naopak nejcennější fotorománové pasáže - von Stroheimovo ponížení v nich kondenzuje stejně, jako Ejzenštejnovo vBěžin luh(1937), díky čemuž vzniká i více paralel: oba filmy zevnitř ničí režim, v němž vznikly, vždyť chamtivost amerického snu je sebevraždou kapitalismu stejně, jako udávání vlastní rodiny v zájmu vyššiho dobra rozkladem stalinismu; oba filmy tak musely být zničeny. Zbylo jen torzo, fotografie vytržená z kontextu filmového pásu, ale právě skrz tuto neukončenost oba snímky získávájí svoji největší působivost a zdvojují sebedestruktivní pud smrti inherentně obsažený v každé iluzi, kterou se výjimečně někdy koutkem oka podaří dohnat: lidská touha nemá žádný cíl, největší touha je její vlastní příslib, který se nikdy nenaplní. Fotografie jen slibuje ztracenou velikost filmové sekvence - "Pavlík Morozov" nedospěje a komunismu se nedožije, Američan si za své zlato nikdy nic nekoupí, von Stroheim ani Ejzenštejn své filmy v celku už nikdy neuvidí a přesto seGreedz nějakého důvodu (film mi sám os obě přijde na rok 1924 jistě kvalitní, ale v ničem moc revoluční, určitě ne ve formě a jeho obrazové metafory užíval před ním i po něm nejeden kvalitní němý film) i Běžin luh drží dodnes v kurikulech - náhoda? Welcome to the Deserts of the Real, v poušti Mrtvého údolí lidské touhy.

Film je dokonalým rozborem slova chamtivost, který je předveden nejen na ústřední trojici, ale i na dalších postavách, kdy každý jednotlivý motiv je rozebrán z více pohledů. Dnes jsem viděla dlouhou zrestaurovanou verzi a po hodině jsem litovala, že jsem nezačala tou zkrácenou. První hodina představuje minimum hraných částí a je sledem vystřižených scén sestavených z fotografií. Další tři hodiny jsou již na tom lépe a více odpovídaly pocitu, že něco takového bych chtěla vidět po zkrácené verzi, pokud by mě film nadchl. A rozhodně musím uznat, že ano, protože výkon ústřední trojice, kdy každý svou chamtivost podporuje a vyjadřuje jinak, je dokonalý. A finále mému hodnocení přidává ještě jednu hvězdičku.

RežisérErich von Stroheimverejne prehlásil:„Keď som uvidel, ako môj film, ktorému patrilo celé moje srdce, zmrzačili cenzori, vzdal som sa všetkých svojich ideálov a snov tvoriť skutočne umelecké realistické filmy”/ A tí si zrejme čoskoro povedali, že pôvodná verzia, čiže režisérsky zostrih o trvaní monštróznych deviatich hodinách, bude očividne pre divákov príliš ťažkým sústom, a tak sa následne učinil JEDEN mimoriadne nešťastný krok, spočívajúci v tom, že sa snímok skrátil len na dve hodiny! Chýbajúcich 7 hodín bolo označených za najväčšiu tragédiu v histórii kinematografie. Stratené sekvencie sú považované za "Svätý grál" kinematografie. / Čo sa dá s tým teraz vlastne robiť? Teoreticky sa rysuje jediná možnosť: Pokúsiť sa pôvodnú verziu rekonštruovať z originálneho scenára Ericha von Stroheima, a tým ju v podstate uviesť rovno do filmovej praxe, no podotýkam, že v rovnako oklieštenej podobe. Akurát sa mi dostáva akejsi špeciálnej edície o celkovom trvaní 239 minút, kde si už konkrétne všímam i neuveriteľné množstvo - archívnych, statických a otitulkovaných fotografií, vzťahujúcich sa k danému kinematografickému, monumentálnemu dielu o naturalistickom obraze Ameriky. Vďaka šikovnej strihovej montáži sú do filmu zakomponované presne tak, aby som mal reálny pocit, že zapadajú do súvislého deja, ktorý kamera zaberá tak, aby sa moje zdanie tým ešte väčšmi umocňovalo, čo na druhej strane môže vyvolávať určitý dojem rušivého charakteru, čo sa ma našťastie tentoraz vôbec netýkalo, nakoľko som nechcel pretáčať, a tak som poctivo absolvoval celú túto expozíciu, ktorú som nevnímal, ako prebytočnú, skôr práve naopak! A síce sa musím tiež priznať, že somChamtivosťneabsolvoval na jeden záťah, áno, nechal som si poslednú hodinku i na nasledujúci, t.j. dnešný deň, ktorá sa mi javila, ako najzaujímavejšia, a to najmä vyčerpávajúca sekvencia z „Údolia smrti”, kedy sa už pomaly blížil záver príbehu nielen ohľadom kontroverzného protagonistu McTeaguea. Románova predloha vyšla v roku 1899, ktorú napísal prozaik Frank Norris (1870-1902). Čitateľ by sa v nej mohol dočítať to, čo mu „dokaličená” verzia Ericha von Stroheima, nemohla ponúknuť, aj keď by chcela! A mimochodom - perfektná angličtina je podmienkou.

Chamtivost dodnes považuji za jeden z největších pokusů posunout němou kinematografii mezi dramatická umění schopná nejen bavit, ale také zpodobovat realistické příběhy a konkurovat tím nejen divadlu, ale i literatuře, protože jde bez nadsázky o filmový román- rozsahem i šíří vykreslení postav, jejich motivací a psychologie. Viděl jsem čtyřhodinovou verzi a upoutala mne. Důsledný realizmus, bez patosu a přehnané exprese je odzbrojující. stačí se ponořit do dusné atmosféry a sledovat osudy postav a sledovat jejich příběh.

Príbeh o tom, ako môže zruinovať vzťah a životy ľudí jedna vyhrá v lotérii. Film mal prvenstvo hneď v niekoľkých ohľadoch. V pôvodnej dĺžke 9,5 hodín bol najdlhším filmom a ešte aj dnes by patril medzi 10 najdlhších filmov všetkých čias, bol to prvý film nakrútený v exteriéroch a tiež bol dovtedy unikátom čo sa týka používania výrazových umeleckých prostriedkov. Je nakrútený podľa románu napísanom na základe skutočného zločinu. Opisuje úpadok, až úplný rozklad osobností dvoch manželov v podmienkach hmotnej núdze. Mimoriadne pôsobivo je vykreslený postupný prerod oboch postáv v nečakane vzniknutej zúfalej situácii. Tu musím vyzdvihnúť, ako perfektne sa vo filme pracuje so psychológiou postáv a tiež výborné výkony oboch hlavných hereckých predstaviteľov (Zasu Pitts a Gibson Gowland). Veľmi zručne je vystavaný príbeh, budované dramatické momenty (mačka a vtáky, ruky a mince) a to všetko veľmi uveriteľne, realisticky až do extrémov. Je až podivuhodné, ako silno, emotívne a autenticky pôsobí toto dielo ešte aj po 100 rokoch. Téma túžby po bohatstve, akýsi kult peňazí v americkej spoločnosti, sú aktuálne ešte aj dnes. Zaradené v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete.