Zrcadlo (1975)

Při sledování tohoto monumentu jsem si vzpomněl na čtyři citace, co mi utkvěly v hlavě od čtyř neuvěřitelných režisérů:„Nesnažte se filmy pochopit – snažte se je vnímat“-Ch. Nolan/„Vůbec nechápu, proč lidé za každou cenu chtějí najít v umění nějaký smysl, když sám život nemá smysl.“-D. Lynch/„Filmaři se dělí na dvě skupiny. Na ty, co přivádějí na plátna životy, co sami žijí a na ty, co vytvářejí své vlastní světy a nové životy, takový filmaři jsou již básníky.“-A. Tarkovskij/„Filmy jsou jako sny, na které nikdy nezapomenete.“-S. Spielberg. Není třeba dodávat další slova. Ticho je někdy výmluvnější než samotné věty. - 90 % -

Tarkovskij mi nesedne.1)  Na podobné filmy už nemám trpělivost. Ani si nejsem jistý, zdali jsem ji měl dříve. Čtyři zhlédnuté filmy od Tarkovského ode mne obdržely celkem šest bodů. Na takové kafkiády v ruském podání prostě nemám kapacitu._____ 2)  Přitom cítím, že film není nekvalitní, špatný, bez hodnoty. Jenom jednoduše není pro mne. Dosud jsem zřejmě nedozrál, abych ho uměl ocenit. Možná v příštím životě._____ 3)  Ale stejně to někdy zase zkusím. Co kdyby...

Tarkovsky, Fellini, Bergman - to je úplný vrchol filmu jako umění, alespoň pro mě. Tarkovský natočil jen 7 filmů, ale každý z nich je mistrovské dílo. Jeho filmy jsou vizuálně nádherné, poetické, umělecké, myšlenkově a filosoficky hluboké, mystické. Zrcadlo je jeho 4. film, zasazený mezi Solaris a Stalkera. Jedná se o jeho nejexperimentálnější avantgardní film s nekonvenční strukturou, který se snaží zobrazit myšlenky, pocity a vzpomínky umírajícího sovětského básníka Alexeje, který se ve vzpomínkách ve filmu vrací zejména do 3 etap svého života - do dětství (cca 1935), do dospívání (2.SV, 40. léta) a do svých asi čtyřiceti let (60. nebo 70. léta). Film je celý zobrazen z pohledu Alekseje, přičemž tvář dospělého Alekseje není nikdy ukázána, slyšíme jen jeho hlas. My jsme svými vzpomínkami, ony nás definují, a pokud tedy dokážeme popsat své vzpomínky, tak dokážeme popsat své vědomí. (o něco podobného jako Tarkovsky se mimochodem pokoušel Terrence Malick ve svém geniálním filmu Strom života). Struktura filmu je nesouvislá a nechronologická, postrádá konvenční děj a kombinuje události, sny, vzpomínky, záběry z dobových filmových kronik a básně Arsenije Tarkovského (otce Andreje Tarkovského) jako voiceover. Scény nejsou spojeny časem ani místem, ale mají spíš podobu asociací, tj snaží se napodobit principy našeho vlastního myšlení, kdy jedna myšlenka či vzpomínka navazuje na druhou jako asociace. Např. při rozhovoru v jedné scéně se něco zmíní, a v následující scéně se to objeví jako hlavní motiv. Film má silné autobiografické motivy a zobrazuje historické události a nejspíš i osoby z Tarkovského života. Proč se film jmenuje Zrcadlo? Dle jeho sestry Tarkovsky údajně litoval rozvodu se svou první ženou, a uvědomil si, že jeho chování přesně zrcadlí to, když je jejich vlastní otec opustil. A motiv zrcadlení napříč generacemi je ve filmu velmi častý. Např. Alexejova žena Natálie je obrazem jeho matky. Chování rodičů se zrcadlí v chování Alexeje, a Alexejové chování se zrcalí v jeho synovi. Stejně tak společenské události (ve filmu prezentované jako záběry z dobových kronik) se zrcadlí v nás a tvoří naše vzpomínky, a jsou zrcadleny z nás směrem na venek, kde dále ovlivňují jiné lidi. Film zobrazuje u určité mystické myšlenky, často prezentované v otcových básních. Nemá smysl ani zmiňovat, že film je krásně natočený se záběry na přírodu, kde téměř každý záběr by se dal zarámovat (to je u Tarkovského samozřejmost).

Velmi těžko uchopitelný lyrický snímekmistra Tarkovského,Zrcadlo, je neskutečně obdivuhodný snímek nejen kvůli jeho zpracování, ale především kvůli hluboké myšlence o silně uměleckém vyobrazení autobiografické lidské památky a svědomí samotného režiséra. Jak sám Tarkovský vícekrát říkal, nápady na jeho filmy vznikají víceméně zčistajasna a právě ten způsob, jakým si jeho filmy užijeme, vzniká také zničehonic, během jeho sledování. Zrcadlo je snímek, jehož děj je, dá se říct, divákovi uzamčený za neviditelnými zdmi. Zdmi, které lze odemknout pouze hlubokým ponořením se do alegorického dění na obrazovce. Je to zážitek, který si užijí jen ti, kteří opravdu chtějí. Někdo z toho prostě zaručeně potěšení mít nebude, což je možná dobře. 5/5

Autobiografická koláž složená z jednotlivých střípků životního Zrcadla Andreje Tarkovského na mě emocionálně i esteticky zapůsobila o třídu více než kultovní Stalker; dokonce více než mnohá jiná (jinak velmi oblíbená) autobiografická díla legendárních filmařů (Felliniho 8 1/2). Těžko se můžu v tomto případě pouštět do teoretických odboček o spirituálním významu. Působivost Zrcadla shledávám zejména v ryzí upřímnosti, s níž se autor navrátil do těžkých období svého života a se kterou nám odhaluje nejniternější traumata své rodiny: fyzická, duševní, empirická i umělecká. Tarkovskij je navíc skvělý v práci s pohybem kamery, čímž i prázdnějším obrazům přírody dodává na patřičné sugesci. Scéna s citováním Puškina je vrcholným momentem filmu.