Stalker (1979)

Stalkerje veľmi zvláštnym, hypnoticky sugestívnym dielom, ktoré diváka dusí, ale nepovie mu prečo. PripomínajúcJodorowskyhorukopis mierne odstrašuje a zároveň lahodí, no nestrhne, ani nijak nepoznačí. V rámci efektu je pôsobivý hlavne z hľadiska audiovizuálu a iných remeselných aspektov, no z hľadiska obsahu ťažko za hranicami toho, čo by sa dalo s normálnym úmyslom a nezaujato, bez vedomosti o jeho existencii, vyhľadať. Popravde vo výsledku ani moc netuším, čo mi to chcelo povedať a prečo ma to tak strašne unášalo, ale som presvedčený, že to ani netreba, pretože som získal napriek tomu pomerne intenzívny zážitok.

Stalker volně vychází z sci-fi předlohy (román Piknik u cesty bratří Strugatských), ale Tarkovskij ji přetváří v metaforickou filozofickou meditaci o víře, touhách, lidské duši a smyslu života. A já (jakožto člověk s mystickými sklony) bych řekl že je to film mystický.Děj:V ponurém, šedém světě vede tajemný Stalker – muž s nadpřirozeným cítěním – cynického Spisovatele a racionálního Profesora ilegálně do zakázané Zóny, mystického místa vzniklého po pádu meteoritu, kde uprostřed stojí Místnost splňující nejhlubší lidské touhy. Cesta Zónou je plná neviditelných pastí, deště, ruin a dlouhých meditací, během nichž se odhalují vnitřní konflikty a pochybnosti všech tří mužů. Když konečně dorazí na práh Místnosti, nikdo do ní nevstoupí – strach z konfrontace s vlastními skrytými touhami je příliš veliký. Film končí návratem do reality, kde Stalkerova dcera naznačuje zázrak víry a naděje.Interpretace:Stalker je mystická cesta do vlastního nitra, a film bych přirovnal třeba k Svaté hoře Alejandra Jodorowského. V obou filmech se prochází sérií zkoušek s cílem dosáhnout nějakého absolutna – osvícení, Boha, pravdy. V obou případech je cesta důležitější než cíl a nakonec se ukáže, že pravé „dosažení“ vyžaduje úplné vzdání se ega a sobeckých tužeb. Místnost (srdce Zóny) je metaforou Boha nebo absolutní Pravdy, avšak tuto pravdu nebo osvícení nemůže člověk ovládnout ani nijak využít pro ve svůj prospěch. Jakmile by do ní vstoupil někdo se sobeckou motivací (Profesor chce Nobelovu cenu za vědu, Spisovatel inspiraci pro umění), Místnost by mu splnila právě tu nejhlubší, často temnou touhu, kterou si ani nepřiznává (jako u Dikobraza bohatství místo záchrany bratra). Proto tam nikdo nevstoupí: konfrontace s absolutnem vyžaduje čistotu srdce a oběť. Stalker sám je v tomto smyslu postavou asketického mystika nebo světce – trpí, obětuje se, věří navzdory cynismu ostatních, ale sám do Místnosti nevstupuje (možná proto, že jeho touha je čistá: chce, aby lidé měli naději). Jodorowsky ve Svaté hoře to řeší ještě radikálněji – na konci se ukáže, že i „mistr“ je součástí iluze, a pravé osvícení přichází, když se vzdáš i samotné cesty (otočení kamery na diváka). Tarkovskij je křesťansky zabarvenější, naděje přežívá v lásce a oběti (scéna se Stalkerovou ženou a dcerou na konci). Zóna symbolizuje poslední útočiště naděje v beznadějném, materialistickém světě (šedý, sepia venkovní svět kontrastuje s barevnou, mystickou Zónou). Stalker ji vidí jako místo zázraku a oběti, podobně jako biblickou poušť nebo cestu k Bohu. Venkovní svět je industriální, cynický a ateistický; Zóna je plná ruin, přírody, vody a deště – symbolů obnovy, ale i nebezpečí. Voda (stálý motiv) představuje očistu, změnu a flux života. Samotná pouť Zónou (plná pastí, dlouhých meditací) je důležitější než cíl – symbolizuje životní proces, pokoru a přijetí slabosti („slabost je veliká, síla nic neznamená“).

«Яэтусамуюистинувыкапываю,авэтовремяснейчто-тотакоеделается,чтовыкапывал-тояистину,авыкопалкучу,извините…нескажучего.»("Vykopávam práve túto pravdu a zároveň sa s ňou niečo deje, takže kým som vykopával pravdu, vykopal som kopu, prepáčte... nepoviem čoho.“)     Významná sci-fi dráma zaradená v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Celé dianie sa točí okolo tajuplnej Zóny, ktorú tvorcovia dokážu minimalistickými prostriedkami prezentovať ako podmanivý mysteriózny svet   ("Zóna je... veľmi zložité bludisko pascí. Všetky sú to smrteľné pasce.“).   Ako jeden z hlavných vyjadrovacích prostriedkov tu slúžia úžasne pôsobivé obrazové výjavy (čo záber, to umelecké dielo), čo je niečo, v čom je Andrej Tarkovskij, tento veľký mystik obrazov, mimoriadne silný. Typické pomalé, ladné pohyby kamery (a s nimi i plynutie deja) významne napomáhajú v navodzovaní parádne hustej atmosféry (čím bližšie k cieľu, k "miestnosti zázrakov", tým hustejšia atmosféra) a svoje v tom určite robí i pôsobivá príhodná hudba Eduarda Artemjeva. A na pozadí tohto mysteriózneho sveta Tarkovskij premieta rôzne filozofické úvahy o povahe ľudstva ako takého, a to prostredníctvom troch odlišných návštevníkov Zóny, reprezentujúcich rôzne kategórie ľudí - racionálneho vedca (Profesor), trápiaceho sa umelca (Spisovateľ) a "blaženého veriaceho" (Stalker).«Апотом,откудамнезнать,какназватьто...чегояхочу? И откуда мне знать, что на самом-то деле я не хочу того, чего я хочу? Или, скажем, что я действительно не хочу того, чего я не хочу? Это всё какие-то неуловимые вещи: стоит их назвать, и их смысл исчезает, тает, растворяется… как медуза на солнце.»("A potom, ako mám vedieť, ako nazvať to... čo chcem? A ako mám vedieť, že v skutočnosti nechcem to, čo chcem? Alebo, povedzme, že naozaj nechcem to, čo nechcem? To všetko sú nepolapiteľné veci: akonáhle ich pomenujete, ich význam zmizne, roztopí sa, rozpustí... ako medúza na slnku.“)

Pri príležitosti hodnotenia č. 15 000 som sa konečne naplno pustil do ďalšieho významného režisérskeho restu menom Andrej Tarkovskij. Stalker je film s ktorým som sa stretával pri zmienke Tarkovskijho najviac. Vedel som cca o čom to je a zaujalo ma to, rovnako ako aj pár záberov, ktoré som videl. A po vzhliadnutí môžem povedať, že som dostal takmer trojhodinovú, filozofickú, nudnú prechádzku depresívnou apokalyptickou krajinou. Niekto si to užije, ale ja si radšej pustím Pána Prsteňov. Napohľad pekné ale nič moc z toho.

2/10. Challenge-Bonus Round-Sci-Fi/Mystery Hráč-Fungore. Dne 21.07.25 uživatel Fungore spáchal Atentát na EvilPhoEniXe ! Jenže já přežil Dogville, přežiju i tohle! Já jen tak nechcípnu ! :DStalker je solidní tříhodinové ruské mučeníčko, kde mě film po celou dobu nenápadně pobízel spáchat seppuku. Naštěstí jsem to vydržel, i když jsem aspoň na pár minut seriózně zvažoval, že si objednám escort, abych si ukrátil čas. Když jsem se podíval kolik zbývá do konce v domnění, že je za chvíli konec a zbývala ještě celá hodina, málem mě trefil šlak.   Stalker je fyzicky i psychicky vyčerpávající podívaná, kde se toho moc neděje. Vlastně skoro nic. Je to ruské road movie tří divných týpků, Stalkera, Spisovatele a Vědce, což zní jako začátek vtipu, ale bohužel je to jen začátek tříhodinové ruské deprese. Nejde si k nim najít cestu, i když mě režisér třemi hodinami pomalého průjezdu blátem přesvědčuje, že bych se měl pokusit. Tihle pánové se vydají do zakázané zóny, což zní na papíře celkem slibně. Člověk by si řekl, že tam třeba potkají nějaké ty mutanty ve stylu Černobyl nebo aspoň pár divných věcí… jenže omyl. Pusto, prázdno, ticho, nic. Občas kapka spadne do kaluže a pak dalších patnáct minut čekáme, jestli se to zopakuje. Jejich cesta probíhá stylem: Pomalu jdou, zastaví se, dlouze koukají do vody, řeknou něco o víře nebo utrpení, sednou si, zase jdou, jeden z nich vyhodí orezlou matici do trávy a pak se o tom půl hodiny baví. Ke konci konečně dojdou k té slavné místnosti, ale světe div se nevejdou tam. Jasně, proč by taky jo? Šli tam tři hodiny, aby si to na prahu rozmysleli.   Dialogy mě nebavily, postavy taky ne. Příběh je zvláštní, ale ne tím způsobem, který by vás nutil přemýšlet o smyslu života, spíš o tom, co budete dělat, až tohle konečně skončí. Celé to působí komunisticky. Ne tím způsobem, že by vás přišli zatknout za nesouhlasný názor, ale spíš, že si připadáte, jako by vám někdo zrušil v TV barvy a zpomalil čas na čtvrtinu běžné rychlosti.   Někteří lidé tvrdí, že je to hluboké dílo o víře, naději a lidském utrpení. Možná mají pravdu. Já jsem hlavně trpěl. A tohle je prý mistrovské dílo. Pro mě spíš tříhodinová pomalá smrt s kamerou v ruce.   Jediné, co se opravdu dá ocenit, je na tu dobu fakt slušná kamera a vizuál. Má to zvláštní atmosféru. Takovou, kdy vám někdo v noci šeptá do ucha existenciální bláboly, zatímco vám pomalu zamrzají nohy ve studené vodě. Chápu, proč je to pro někoho kult, ale já si připadal, jako by mi někdo dal koule do svěráku a ještě přitom filosofoval o smyslu bolesti.   První a doufám i poslední zkušenost s panem Tarkovským. Těžce mimo mě.