Andrej Rublev (1966)

Ta kamera! Když génius točí film o géniovi. Z dnešního úhlu pohledu se jedná o velmi, velmi pomalu plynoucí historický velkofilm. Postava Rubleva prochází reáliemi Ruska na počátku 15. století, které se v jednu chvíli otřásá drasticky natočenými nájezdy Tatarů, a chvíli filozofuje o smyslu života a Bohu. Zběsilou surovost a syrovost kontrastuje rozvláčnost vyprávění, černobíle natočený film kontrastuje barevný závěr. Každá vteřina je promyšlenou syntézou všech prostředků, které má umělecký formát filmu k dispozici. Kamera, kostýmy, herecké výkony, výprava, režie (Tarkovskimu bylo 32 let když začal natáčet a zdaleka méně když psal scénář). Nutno dodat, že konzumní divák se bude nudit, filmový nadšenec bude jásat.

Těžko říci, zda jeAndrej Rublevvíce filmovou básní anebo filozofickým traktátem. Jisto je, že je to portrét světa, ve kterém žijeme a kterak ho svým úsilím budujeme,se všíkrásou i nepřístojnostmi. Styl filmu je velmi kultivovaný, čistý a až jemnocitný. Záběry jsou plynulé, kontinuálně přecházející jeden v druhý.Tarkovskijse často vyjadřuje v protikladných symbolech, jako je zdechlina labuti (pošpiněná, „umrtvená“ dokonalost), nahé tělo snímané vůči kmenům stromů, dým proti bělostné obloze, jakási nepatřičnost člověka v olbřímím, panenském lese, znesvěcený chrám. Film pokládá otázky, jejich zodpovězení připadá divákovi. Prezentované postoje, světonázory jednotlivých postav – perspektivy jejich náhledu na víru, estetiku aj. – jsou předkládány nezaujatě, na každém z nich je něco pravdy a je jen na divákovi, co si z nich si chce nebo nechce odnést. Nelze přesně stanovit témata ve filmu probíraná, přesto se pokusím formulovat, co jsem tam četl já: vzdělání, zdůvodňování rozumem versus víra v sílu větší člověka, snaha odbourat naučené a pohlédnout na svět nezatíženým, totiž nevědomým pohledem. Opěvování lidí, jejichž ideály se snažily nabourat stereotypní, profánní skutečnost (vizionáři, blázni, umělci).Konflikt vyumělkovanosti a formy proti prostotě a kráse v jednoduchosti. Přezkoumávání toho, kým je umělec ve světě, jaká jsou jeho východiska a zda vlastně svojí tvorbou (umělou) nepopírá krásu života (boha). Otázka víry.Tělesnost proti dogmatu církve.Je přirozeností člověka páchat dobro nebo zlo?Má vůbec smysl něco budovat v zemi hrůzovlády a teroru?Dar talentu od Boha zavazuje, jeho promrhání je hřích...   Musím přiznat, že se jednalo o můj první film viděný odTarkovského, jistě ale ne poslední. Pusťte si to, vážně to stojí za to.

«Ведькрометебяинетуменяникого…Ятвоимиглазаминамиргляжу…Твоимиушамислушаю…твоимсердцем…»     ("Veď okrem teba nemám nikoho... Pozerám sa na svet tvojimi očami... Počúvam tvojimi ušami... tvojím srdcom...“)Monumentálna historická freska zaradená v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, ktorej veľký filmový tvorca dokázal vdýchnuť ducha dávno zašlých časov (neskorý stredovek, začiatok 15. storočia). Ide o unikátne filmové dielo, vyjadrujúce sa hlavne podmanivými obrazovými výjavmi, pričom jeho dejová zložka je potlačená na minimum - iba jemne naznačené dejové vlákna sú veľmi nenápadne prepojené (väčšinou len tým, že sa tam stále niekde naokolo motá Andrej, prípadne tým, že sa znovu objaví nejaká postava, ktorá sa z deja vytratila pred asi dvoma hodinami). A práve túto "bezdejovosť" vnímam pri viac ako 3-hodinovej dĺžke trochu ako problém. Je to totiž dielo dosť náročné na sledovanie, čo sa týka zachytenia jednotlivých línií (a ich rôznych postáv), filozofických myšlienok, či alegórií. A do značnej miery je to dielo o náboženstve, plné úvah o viere, so zaujímavými (občas i úsmevnými) pohľadmi na kresťanstvo zvonka, zo strany inovercov     («Послушай, князь. А что это за баба лежит?» «Не баба. Дева Мария. Рождество Христово.» «А что в ящике?» «Христос, сын её.» «Так какая же она дева, если у неё сын?!»  ("Počuj, knieža. A čo je to za babu, čo tam leží?“ "Žiadna baba. Panna Mária. Narodenie Krista.“ "A čo je v tej krabici?“ "Kristus, jej syn.“ "Tak aká je to panna, ak má syna?!“)).     Medzi najsilnejšie scény počítam Andrejove lúčenie s jeho druhom Daniilom (zvláštny blízky vzťah dvoch mužov, ktorí dlhé roky zdieľajú tú istú celu), pohanský rituál, následné prenasledovanie pohanov, skazonosný nájazd Tatárov s plienením, vraždením a mučením (pôsobivá scéna modlenia sa v chráme) a pútavo vykreslenú výrobu obrovského zvona.«Такведьгрехэтотаквотнагим-тобегатьитворитьтамвсякоегрех.» «Какойжегрех?Сегоднятакаяночь.Вселюбитьдолжны.Развелюбовьгрех?»     ("Ale veď je hriech takto behať nahý a páchať tam všelijaké hriechy.“ "Aký hriech? Dnes je taká noc. Každý by mal milovať. Je vari láska hriech?“)

Kedysi môj 12. najobľúbenejší film všetkých čias (z dvanástich:-)). Dnes, aj napriek tomu, že sa v tomto rebríčku už nenachádza, je to jedna úctyhodné a zavedeniahodná (pre režisérov) filmová epopej o mužovi, ktorý prežíva život plný strastí súbežne s krutou dobou. Andrej filmuje Andreja, a zvládol to na výbornú. 150% aj za prekrásne ikony.

Několikrát je zde tento film srovnáván s magickou Markétou Lazarovou – tohle mi nepřišlo "magické" či něco podobného, jen (protivně rusky) afektované: (Holoubku můj milý, co kdybych ti vyloupal svým rezavým žabikuchem vočíčka? A do chřtánu ti nalil roztavené olovo, miláčku můj přesladký, pravoslavný?...) Dávno, pradávno nesnáším Rusa (tím myslím i Ukrajince, kdyby si to někdo chtěl vykládat příliš tendenčně), tedy Rusa, to instinktivní zvíře, od kterého nevíte, co čekat. Ale to sem (téměř) nepatří. Film se mi prostě nelíbil... zmiňovaná Markéta L. je jen zdánlivě "mátožná", je v ní zcela jasný příběh s koncem ještě jasnějším. Je to "konkrétní" drama. Film Andrej Rublev je do sebe zahleděný mužik, velkohubý a až monstrózní ve své aroganci. Ano, aroganci! A čím víc má láptě zaflákané bahnem a hovnem, čím víc kňučí sám nad sebou jak stará běhna, tím je arogantnější a mně odpornější. Ahoj! – Dvě hvězdy za jistou "dokumentární" výpověď.