Pat Garrett a Billy Kid (1973)

Posledné dni Billyho Kida, ktoré trvali v reále krátko, tu sú natiahnuté akoby trvali desaťročia. Tomu je prispôsobený vek oboch hlavných predstaviteľov, ktorí sú asi tak o 15 rokov starší, než ich predobrazy, takže prezývka "Kid" už Billymu veľmi neprislúcha. Páči sa mi, že je to fakt veľký hajzel, strieľa ľudí od chrbta, na ulici a nemá vôbec žiadne zábrany, či svedomie. Chce len prežiť a to je myslím zobrazené velmi realisticky. Zato Pat Garrett je trochu znížený na chladnokrvného zabijaka posadnutého chytením svojho niekdajšieho priateľa, ale je to cool. Zábery na jeho smrt o veľa rokov neskôr sú podľa mňa úplne zbytočné a nekorešpondujú s témou filmu, ale nevadí. Do toho všetkého im tu zavýja Bob Dylan a je to fajn.

Samozřejmě jsem příběh známého pistolníka Billyho Kida znala z různých jiných filmů, nebo povídaček, ale toto filmové zpracování bylo pro mě novinkou. Nešla jsem do toho s nějakým očekáváním, nechala jsem tomu volný průběh, buď mě chytne, nebo ne. Je to šílené, ale po zaznění znělky hned na začátku jsem věděla, že se do toho filmu zamiluju a taky že ano. Snad nikdy se mi žádný film nedostal tak rychle pod kůži jako tento. Velký podíl na tom má i fakt, že hudbu k filmu tvořil můj oblíbený umělec Bob Dylan. Znovu jsem si uvědomila, jak moc hudba ve filmech dělá. Film, který má po celou dobu fantastickou atmosféru divokého západu. Já osobně jsem na film koukala s husí kůží po celou dobu jeho trvání. Silný příběh dvou dobrých přátel ze kterých se nakonec stali nepřátelé i když jejich vztah zůstal po tom všem silný. Příběh který je smutný a drsný zároveň. Mé pocity se v průběhu filmu dost měnili, ale nikdy nepřišlo to, že by se mi děj nelíbil, nebo že by mě dokonce nudil. Za každou cenu jsem byla pořád unešená stejně jako na začátku ať už děním, vizuálním zpracováním nebo hereckými výkony. Kris Kristofferson mi v roli Billyho hrozně sedl, už kvůli jeho charismatu, které doprovázelo celý film. A to že se ve filmu objevil sám Bob Dylan mě mile překvapilo. Film který si mě od začátku do konce držel dějem, hudbou, postavami i vzhledem jednotlivých scén.

Smutná suita a pocitově velice melancholický pohled na konec starých časů psanců v režii jedinečného Peckinpaha. Velmi násilná a přitom paradoxně nostalgická podívaná. S těmito motivy režisér pracoval po celou svou kariéru a v tomto osobitém snímku tyto motivy vyniknou i díky Dylanovo hudbě a výkonům ústředních protagonistům jejichž přátelství a zároveň osudový střet je prostoupen celý film. Není to pro každého ale těch několik nostalgicky laděných chlápků jako já to určitě dojme.

"There's a buck-sixty in old Bob if you can dig it out."Poriadne špinavý western od slávneho režiséra s láskou k chľastu a násiliu (krvavým orgiám), zaradený v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. V podstate ide o sled niekoľkých pospájaných násilných epizódok (inak veľmi dobre nakrútených), ktoré však pomerne dobre držia pokope. Tá špina je v snímke doslova všadeprítomná, či už ide o tú príšernú dieru, v ktorej sa dej odohráva, alebo o rovnako odpudivé indivíduá, ktoré tam žijú. Len sa to tu tak hmýri násilnými hovädami vedúcimi zhýralý život plný chľastu a ľahkých žien. No a ženské postavy (okrem jednej drsniačky) tu sú v podstate zredukované na niečo, čo slúži len na jedinú vec (nie, varenie to nie je). Dojem špinavého zapadákova umocňuje aj hudba, žiaľ, Bob Dylan (Alias) nie je práve môj štýl (s výnimkou pár kúskov, ako je napríklad aj tu použitý "Knockin' on Heaven's Door") a ani svojim hereckým výkonom ma príliš neoslnil. Našťastie je ale inak v obsadení množstvo výrazných charizmatických typov, ako štýlový James Coburn (Pat Garrett), (akože) mladé ucho Kris Kristofferson (Billy The Kid), Jason Robards (guvernér Wallace), Jack Elam (Alamosa Bill), či Harry Dean Stanton (Luke). Režisérsky štýl Sama Peckinpaha nepatrí zrovna k mnou vyhľadávaným (výnimkou je výborný filmThe Getaway (1972), ktorý sa medzi jeho ostatnými tak nejako vyníma), v každom prípade však musím oceniť nesporné kvality, ako napríklad to, ako tento tvorca dokáže pracovať s atmosférou. Názornou ukážkou je záverečná konfrontácia dvoch hlavných hrdinov, najmä to, ako sa k nej schyľuje (neberiem ale pritom do úvahy hudbu, ktorá sa k tomu príliš nehodí)."That wasn't ten, Hoss." "I never could count."

Celkom dobrý western s ostrými hrdinami a dobrým hereckým obsadením. Hoci banda renegátov na čele s Billy the Kidom tu má dôležitú úlohu, hlavným motorom je tu osobná potýčka medzi hlavnými hrdinami. Produkcia je veľmi dobrá, nikam sa neponáhľa a pekne stupňuje atmosféru tým, že nechá diváka počkať na vyvrcholenie. James Coburn je ostrieľaný westernový herec a postavy ostrých pištoľníkov mu sedia. Pre Krisa Kristoffersona bola postava Billyho Kida jedna z prvých úloh a zvládol ju veľmi dobre. Úvod a záver príbehu vložený do titulkov, ktorý zobrazuje osud Pata Garrett by si možno žiadal trochu doplniť súvislosti, lebo bez nich divák môže len hádať o čo ide.