Nostalgie (1983)

Tak jsem si pustil další film od Tarkovského, po The Sacrifice, jsem celkově čekal, že už mi prostě Tarkovsky tolik nesedl, jak bych doopravdy chtěl. Nostalgie je pomalý a vizuálně silný film, ale zároveň jeden z těch filmů, u kterého je extrémně snadné se ztratit nebo úplně odpojit. V podstatě jsem možná vůbec nepochopil děj a význam tohoto filmu, což je samozřejmě můj problém, ale nedokázal jsem se, ani vcítit, jak třeba u Stalkera nebo Solaris. Atmosféra je bez debat jeho nejsilnější stránka. Kamerová práce se světlem a celková „mrtvá“ Itálie působí místy až nepříjemně, což je dobře. Problém je, že film často přestává být vyprávěním. Tempo je pomalé, což mi nevadí, ale nebylo tak pomalé, jak u The Sacrifice naštěstí, ale za to jsem byl prostě ztracen. Hlavní postava sice nese „poselství“, ale jinak nebyla nijak zvlášť zajímavá. Ale ve finále to je za mě nudný a nezajímavý film, možná mu dám někdy šanci, ale v blízké tobě to neplánuji. Respektuju to, jako umění, ale jako filmový zážitek to nefunguje a selhává v plné čáře.

Najpoetickejší (a teda aj najkrajší) film, aký som kedy videl. Keď sa na konci filmu zjavil text „venované mojej matke“, všetko som pochopil a začal plakať. Má to úžasné pohyblivé obrazy, ktoré sa navzájom prelínajú, aby v závere precitli a prepojili sa v jeden nádherný obraz. Pretože koniec koncov, 1+1+1. Videl som už všeličo, ale nikdy som neveril, že je možné vo filme takto presne zachytiť nostalgiu. A život celkovo. Tarkovsky je najväčší filmový básnik. Ľúbim skladať všetky tie rozobraté kúsky duše.

Svůj neměnný arzenál promluv plných šifrovaných banalit (dědictví po otci?), černobílých retrospekcí, plesnivých zdí a zurčení, šplouchání, žbluňkání a kapání režisér obohatil o pár působivých italských dějišť a ke škodě věci i o antonioniovský odér a jednu protivnou ženštinu; naštěstí je tu ještě Domenico a jeho starosti. V závěru, možná trochu laciném, jsem s chutí podlehl dojetí.

Česká televize končí svoji recenzi větou:Jediným určujícím interpretačním klíčem tohoto navýsost niterného filmu tak zůstává jeho název.To je samozřejmě "blbost v blbosti". Kdo chce dešifrovat Nostalgii, měl by si přečíst esej Sørena Kierkegaarda "Nemoc k smrti", kde je nostalgie uváděna pod přesnějším pojmem "zoufalství". Ostatně Tarkovskij a Kierkegaard mají k sobě blíže, než je možná na běžný pohled patrné. Jejich existenciální filosofie se vyznačuje podobnými rysy, byť jinými než u Sartra nebo Becketta. Porovnejme třeba:Může-li si člověk sám nad sebou zoufat, znamená to, že si uvědomuje, že má já; a zoufá si nad ním, ne nad pozemskostí či nad něčím pozemským.

| Sovinfilm |Znova Tarkovsky a znova intelektuálne kinematografické potešenie v Taliansku a v prítomnosti neustálej nostalgie, sprevádzaný hlavný hrdina pocitom cnenia za domovom. V tom celom dlhé, neprestávajúce zábery na budovy, skoro žiadna hudba a fakt, že to Tarkovsky venoval mame. Chýbala mu, toto je totiž Tarkovského prvý film natočený v zahraničí, čiže samotný režisér točí film v podstate sám o sebe, čo ma privádza do pocitu, ako mám presne chápať tento film. Z akého pohľadu. Toto mi treba preštudovať viac. ViacTU.| Hodnotenie: 7/10 |