Každý pro sebe a bůh proti všem (1974)

Do akej miery je príbeh skutočného Kaspara Hausera založený na pravde, je v tejto chvíli jedno. Dôležité je, že príbeh Kaspara Hausera (Bruno S.), ktorý v roku 1974 natočil režisérWerner Herzog, predstavuje nielen pohľad na jedného "najdúcha", ale aj pozoruhodné rozjímanie o živote ako takom, a to prostredníctvom "nepoškvrnenej mysle", nazerajúcej na svet okolo seba. Napriek tomu, že Herzogovej snímke trvá o čosi dlhšie, než sa adekvátnym spôsobom "naštartuje", divákovi sa oplatí "počkať". Príbeh Kaspara Hausera, ktorý dielo sleduje, najväčšmi zaujme učením sa hlavnej postavy prakticky o všetkom - o triviálnych veciach aj abstraktných konceptoch vrátane logiky či existencie Boha. Výrazný herecký výkon Bruna S., patriaci k prednostiam filmu, pomáha dielu nielen "predať" uveriteľnosť postavy Kaspara Hausera, ale takisto dokáže diváka prinútiť zamyslieť sa nad tým, že mnohé konvenčné a všeobecne akceptované pravidlá a zásady sú pravidlami a zásadami iba preto, lebo sa ľudia rozhodli, že nimi budú. Nie preto, lebo nimi jednoducho byť musia.Jeder für sich und Gott gegen allevďaka tomu umožňuje človeku nachvíľu nahliadnuť na svet trochu inou optikou. Hoci racionalitu neradno opúšťať, myseľ a život Kaspara Hausera vo filmovej podobe sú niečím, čo stojí za to vidieť. Hoci v mnohom ide o snímku nanajvýš priemernú, čo sa v konečnom dôsledku premieta aj do celkového vnímania jej kvality, myšlienky, ktoré v nej zaznievajú, túto skutočnosť adekvátnym spôsobom kompenzujú.

Jsou to nějaké tři desítky let, co jsem četl Wassermannova Kašpara Hausera. Vzpomínám si pouze matně, že se mi kniha hodně zamlouvala, byl to takový starý, dobrý klasický román, kde popisům děje vypomáhaly jistě i barvité popisy postav a reálií a čtenáře by nenapadlo, že kniha "nemá děj"... S tímto filmem je to trošku problém. Není ani zdaleka tak popisný jako kniha a namísto toho navíc vidíme téměř neustále přihlouplý obličej hlavního protagonisty, který to myslím celé neutáhne... Přivírám obě oči a hodnotím...

Opäť sa musím uchýliť k dvom hviezdičkám. V prvom rade preto, že prežitie (ak by bolo vôbec možné) šestnástich rokov v podmienkach, aké boli ukázané je prakticky nemožné. A v druhom rade si myslím, že námet je nosný na 20 minútový a nie celovečerný film. Vydržal som sa pozerať až do konca, ale bola to viac zásluha mojej odolnosti, než kvalít filmu. Herzog sa dostáva na môj blacklist.

"Zdá sa mi, že môj príchod na tento svet bol veľmi tvrdý pád."Werner Herzog evidentne nie je moja krvná skupina. Veď z jeho najslávnejších a najviac oceňovaných filmov považujem za výborný jedineAguirre, hnev Boží (1972)(plus dokumentJaskyňa zabudnutých snov (2010)). Veľmi neobvyklý príbeh Kaspara Hausera ale radím k tomu lepšiemu z jeho tvorby. Film ma upútal nielen svojím zaujímavým príbehom, ale aj tým, ako je ten príbeh spracovaný. Neskutočná je už len predstava toho, ako asi vnímal svet človek, ktorý začal žiť v podstate až v dospelosti, akoby sa dospelý narodil. Najlepšia časť filmu je pre mňa tá, keď sa Kaspar v rodine učí tým najzákladnejším veciam (krásne sú scény s deťmi, či so zvieratami), naopak, pri tej cirkusovej pasáži sa to tak nejako zvrháva na frašku. Prejav neherca Bruna S. je v role Kaspara ozaj presvedčivý, pekná je hudba k filmu a výborné je aj celkové obrazové stvárnenie (páčilo sa mi, ako to mesto a ľudia v ňom uveriteľne dýchali históriou, pekné sú i tie obrazy krajiny). A napokon, výborný je i záver filmu s pitvou, ktorá to "všetko vysvetľuje"."Na čo sú ženy dobré? Môžeš mi to povedať, Katy? Ženy nie sú dobré na nič iné, len aby sedeli na mieste!"

Když už nejasný příběh, tak nejasně podaný... Mně se líbí, jak Herzog sice dokonale použil vše, co se o Kašparu Hauserovi dalo dozvědět (a že toho moc není, nakonec), ale jen proto, aby vytvořil příběh, který je nejen rekonstrukcí, a samozřejmě zcela nejednoznačnou rekonstrukcí, ale i určitou kritikou našich obecně přijímaných pravd, které z jiného úhlu pohledu zas tak jako pravdy nevypadají. Něco si rýpl do protestantské církve, něco do zženštilých a degenerovaných šlechticů, naprosto skvělá je scéna s "logikem", ale nejvíc do onoho nesmyslného úřednictví, kdy stačí sepsat život člověka jako protokol, a máme jasno, vše je jasné, člověka máme doslova rozpitvaného. Ale že o něm ve skutečnosti nevíme nic, to je už úřadu jedno. Celý film je tudíž postaven na této premise - naprosto se vymykající jedinec, který je nakonec ale úředně zařazen do "správných" tabulek, čímž je vše vysvětleno. A co když takhle zařadí příště mě, vás, naše blízké? Do toho skvělá kamera a hudba, Albioniho mám rád, a všiml jsem si, že hudba zní jenom, když je v záběru příroda nebo prostě přírodní stav věcí, což taky je určitá forma vyjádření daného tématu,