Solaris (1972)

Vstupoval jsem na vesmírou pouť kolem planety Solaris až po zhlédnutíStalkera, tudíž můj horizont očekávání nebyl z hlediska provedení nijak zásadně porušen. Dlouhá stopáž filmu nevadí, naopak oceňuji jeho pomalé pohlcující tempo. Děj se točí kolem tří a něco postav, což dává možnost jim nahlédnout více pod kůži. Do filmu výrazně vstupuje romantická a filozofická linka, což je plně v pořádku, odlišuje ho od běžných sci-fi jednohubek. Na druhou stranu jeSolarisnadměrně zatížený lyrickým plynutím času, jež se dá rozdělit na pár důležitých mezníků. Proto bych tomu, kdo při sledování místy na pár minut usnul, neměl nic za zlé. Finále každopádně uspokojující. 80%

Solaris Andreje Tarkovského je pomalý a hluboce filozofický sci-fi film, který se záměrně vyhýbá klasickým žánrovým pravidlům. Nejde zde o vesmírné dobrodružství ani o technologické zázraky, ale o sondu do lidské psychiky, paměti a viny. Vesmírná stanice nad záhadnou planetou Solaris slouží spíše jako metaforický prostor než jako skutečné sci-fi prostředí. Tarkovskij pracuje s obrazem, tichem a časem. Dlouhé záběry, hypnotická kamera a minimalismus dialogů vytvářejí silnou, až meditativní atmosféru, která nutí diváka zpomalit a přemýšlet. Planetární oceán, jenž materializuje lidské vzpomínky, je jedním z nejpůsobivějších symbolů ve filmové sci-fi historii, ne jako hrozba, ale jako zrcadlo lidské duše. Herecké výkony jsou tlumené, ale velmi přesné. Emocionální těžiště snímku neleží v dramatu samotném, ale v tichém utrpení postav, které jsou nuceny čelit vlastní minulosti. Proč ne plných 5/5? Solaris je náročný film, ale jeho tempo je pro mnohé diváky až příliš pomalé a to občas i některé scény i pro mě a to miluju pomalé filmy. Ne každý má trpělivost nebo náladu ponořit se do tak introspektivního vyprávění. Přesto jde o výjimečné dílo, které zraje s časem a odmění pozorného diváka hlubokým zážitkem. Solaris není film, který by bavil, je to film, který se prožívá. Pokud přijmeš jeho tempo a filozofický přístup, odmění se ti silným a dlouho doznívajícím dojmem a po rewatchi se možná dočká i vyššího hodnocení.

[4,5*]«Хотитеуничтожитьто,чтомысейчасневсостояниипонять? Простите, но я не сторонник познания любой ценой.Познаниетолькотогдаистинно,когдаоноопираетсянанравственность.»     ("Chcete zničiť to, čomu momentálne nie sme schopní porozumieť? Prepáčte, ale nie som zástancom poznania za každú cenu. Poznanie je pravdivé iba vtedy, keď je založené na morálke.“)Hĺbavé filozofické sci-fi dielo zaradené v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, zamerané na témy, ako sú otázka morálnosti vedeckého výskumu, ľudské svedomie, hľadanie zmyslu života a v neposlednom rade aj záhadný fenomén, ktorým je láska. Tempo snímky krásne pomaly plynie a ja v každom momente nasávam plnými dúškami tú hutnú atmosféru, postavenú hlavne na podmanivých obrazoch. Pri scénach z vesmíru je síce zrejmé, že toto nie je žiaden Kubrick (tie scény už dnes chtiac-nechtiac dosť udierajú do očí), ale to ani nemôžeme očakávať, ak uvážime, aký rozpočet mal k dispozícii Kubrick a aký Tarkovskij (ten dizajn vesmírnej stanice sa mi ale celkom pozdáva). Navyše je  "Solaris" predsa len zameraný výrazne odlišným spôsobom oproti KubrickovejVesmírnej odysei, s ktorou je často porovnávaný (sci-fi zložka v ňom skôr ustupuje do úzadia, do popredia sa viac derú rôzne myšlienkové úvahy). Úplne najviac sa mi na tomto filme páči (samozrejme okrem toho tajomstva, ktoré skrýva Solaris) to, ako je do sci-fi filmu nádherne vložené niečo ako menšia psychologická dráma, v ktorej hlavné úlohy hrajú psychológ Kris Kelvin (presvedčivý Donatas Banionis) a jeho žena (či čo to je) Hari (v role dokonalá Natalja Bondarčuk, s veľmi zvláštnou príťažlivosťou), s ich výbornou vzájomnou konfrontáciou i dialógmi   («Как ты жил все это время? Ты любил кого-нибудь?» «Не знаю.» «Обо мне ты помнил?» «Помнил, но не всегда. Только когда мне было плохо.»).   Úžasne je stvárnený i Hariin psychický boj sprevádzaný veľkým utrpením, ktorý z nej postupne robí čoraz viac človeka.«Очевидно,Океанответилнажесткоеизлучениекаким-нибудьдругим,прозондировалимнашимозгииизвлекизнихчто-товродеостровковпамяти.»     ("Oceán zjavne reagoval na silné žiarenie nejakým iným druhom, preskúmal ním naše mozgy a vytiahol z nich niečo ako ostrovy pamäte.“)

Solaris je pětihvězdný mezihvězdný zážitek, který na mě působil jako dobrá sci-fi novela, kde vůbec nezáleží na vědecko-fantastických proprietách a drahých tricích. Dobré hollywoodské triky by dokonce vesmírnému dramatu silně uškodili. Proto se tu jen tak ledabyle povalují různé divadelní rekvizity a věci, které byste na vesmírné základně rozhodně nečekali. V jeden moment přestane fungovat umělá gravitace. Jednoduchým filmovým trikem se některé postavy a pár předmětů začnou vznášet, ale většina ostatních předmětů zůstává na svém místě. V záběru, jako pěst na oko, se na stole stojící sklenička a víno v ní rozhodli tvrdohlavě ignorovat stav beztíže. Tato záměrně přiznaná triková nedokonalost jen podporuje zvláštní mysteriózní atmosféru celého díla. Vyvolává neurčité napětí a tajemný strach spolu s ostatními prvky filmu. Tady není důležitá iluze dokonalosti, ale myšlenky, atmosféra a drama mezi postavami. A jsou tu nejlepší mimozemšťani, které jsem kdy ve filmu viděl. Náročný, avšak velmi silný filmový zážitek.

Je až fascinující jak ve filmu nehrají žádnou roli ruchy. Krom toho musím říct, že si uvědomuji velikost díla, ale natož, že jsem z kina musel odejít dřív, líbilo se mi to natolik, že sílu na to dokoukat posledních 15 minut jsem měl až o týden později. A to jsem se k tomu stále musel nutit. Ano, jsou tam nějaké silné myšlenky, ale ty dvě velké věty nezachrání jinak téměř němý film. A ani ona výprava není nijak dech beroucí. Beru, ale nejde o moje oblíbené dílo.