Oběť (1986)

Tarkovského filmová závěť zasáhne, dojme a v samém závěru spojí úžas s úsměvem nad groteskně-absurdním stavem již tak ztraceného světa. Pod vlivem Ingmara Bergmara a jeho Hostů večeře Páně (postava Alexandra jako by přímo rozvíjela tragickou linku Jonase z Bergmanova snímku) buduje Tarkovskij ve spolupráci se Svenem Nykvistem nesmírně pomalou, esteticky pronikavou a dramaticky sevřenou podívanou o přicházející zkáze, jíž se rozhodne zastavit pověrčivý Alexandr. Oběť fascinuje zejména svou tempo-rytmikou, která rozporuje objektivní vnímání času. Na svou poměrně táhlou délku rovněž zaujme i zajímavou dramatickou skladbou; celý film je složen v podstatě ze čtyř navazujících sekvencí. Tou nejzásadnější je samozřejmě část poslední, kdy Tarkovskij definitivně stvrdí božskou věčnost svého díla. Je to asi jeden z největších okamžiků v dějinách filmu od jeho vynalezení. Už teď se těším až si ji znovu pustím a podrobně si ji projedu; přejezd po přejezdu.

Nesporná vizuální poezie k dokonalosti nestačí. Horečnatý sen spisovatele Alexandra o blížící se jaderné válce a jediné možnosti záchrany sebe a své rodiny skrze soulož s čarodějnicí/světicí Marií (střední černobílá část) je rámován idylkou života s rodinou, milovaným synem a přáteli na pustém ostrově, v domě, který Alexander v závěru z nejasných pohnutek zapálí. Přes silné předpochopení pro Tarkovského mi zůstal smysl příběhu naprosto skryt a nerozumím mu ani ve všech představitelných metaforických rovinách. Chtít po Tarkovském lineární naraci by bylo jistě pošetilé, jenže... Film na dvou a půl hodinové ploše dodržuje naprosto zřetelně stavbu klasické tragédie a přehledně směřuje od expozice přes kolizi, krizi a peripetii k finální katastrofě, čistá forma však byla naplněna křiklavě nekonzistentním obsahem. Postavy jsou pasivní, vykreslené chladně bez jakékoli účasti, vztahy mezi nimi a jejich pohnutky k jednání nevysvětlené, scénář je přeplněn patetickými, neproniknutelně symbolickými a místy zřetelně prázdnými floskulemi. Nepřipadá mi, že by toho měl Tarkovskij ve svém posledním filmu mnoho na srdci nebo že by se do hloubky zabýval logikou své filmové řeči, dokonce ho podezírám z účelového zneužití globální jaderné fóbie. Znechucení prohlubují samoúčelné prostřihy na explodované (?) auto na náměstí (citace z jiného filmu?) či obsesivně se vracející smyčka konkrétních zvuků a křiku ptáků. Oběť jsem potřeboval vidět kvůli ucelení Tarkovského díla, ale vracet se k ní - na rozdíl od jiných filmů - nebudu. PS: A na počátku nebylo Slovo, nýbrž protein, synku.

| Argos Films |Neskutočne hlboký a myšliekovo zásadný film, ktorý ma nechal rozmýšľajúcim po celý čas. Je tu toho na prvý pohľad málo a práve preto je tu toho paradoxne strašne veľa k poznávaniu a zamysleniu. Trocha aj záleží, či je divák kresťan, alebo ateista. Užijú si to ale všetci ctitelia pravej kinematografie a všetci fanúšici Tarkovskeho. Subjektívne druhý najlepší Tarkovskeho opus. Stalker ma odstrelil viac svojím pojatím a prístupnejšími myšlienkami. ViacTU.| Hodnotenie: 9/10 |

"Tento  film venujem synovi Andrjušovi s nádejou a dôverou." To je posledný titulok filmu a myslím si, že v ňom je zakódovaný aj jeho zmysel. Keď som bol ešte slobodný a bezdetný, vnímal som tento film ako prejav Rusa strateného mimo svoju vlasť so svojím typickým velikášstvom, mesiášstvom a clivotou. Dnes ako otec, prežívajúci svoje otcovstvo dosť podobne ako hlavná postava filmu Alexander, teda - až príliš naviazane, sa na to dívam inak - v tomto príbehu sa neobetoval Syn, ale Otec. A tá jadrová katastrofa je len podobenstvom, pokojne môže ísť o obeť, ktorú v komunizme každodenne museli robiť mnohí rodičia. Takú obeť, akú urobil sám Tarkovskij - potom ako natočil Nostalgiu v Taliansku, mal ponuku z Londýna robiť Borisa Godunova a zo Švédska robiť práve tento film. Ruskí komunisti sa mu za tento úspech pomstili tak, že nedovolili jeho žene a synovi vycestovať za ním - podrobnosti o tom sa dajú vyhľadať v Andrejových denníkových zápiskoch. Obeťou bolo, že Tarkovskij nevidel svojho syna vyrastať, nebol s ním niekoľko rokov, iste, mohol sa vrátiť, ale už žiadny film by nenatočil. Tento film je o tomto hlbokom nešťastí. Až keď Tarkovskij umieral, Gorbačov blahosklonne dovolil, aby sa režisér mohol stretnúť so svojím synom. Andrej Arsenjevič Tarkovskij zomrel na klinike v Neuilly pri Paríži v noci z 28. na 29. decembra 1986. Svojím utrpením ukázal, že ani prestavbový, takzvaný slobodný, gorbačovský sovietsky režim osemdesiatych rokov nestratil nič zo svojej zákernosti – nivočil každého, kto ho svojím duchom prerástol. A pre koho tú obeť priniesol? Pre syna? Pre nás?

Tady se ani nebudu zdržovat dlouhým komentářem. OdZrcadlase Andrej ve své poetice nikde neposunul (nepočítám tamStalkera, to je kapitola sama o sobě) a jen shrnuje to, co už jsem znal v jeho předchozích filmech. Děj na 5 minut a pointa rovněž vysvětlena v pár větách, což je na dvě a půl hodiny zatraceně málo. Silně obohacen jsem bylSolarisem,Rublevem, částečně iStalkerem, ovšem filmyIvanovo dětství,Zrcadlo,NostalgieaniOběťmě už ničím nepřekvapily a ani nikterak neobohatily. Tarkovský tu své úzkoprofilové pojetí filmu zahání do extrému a totálně vyvařené dialogy, které jedou jak přes kopírák z jeho předchozích děl, to nezachrání. Chápu, že pro někoho může mít film sentimentální charakter díky tomu, že režisér během natáčení dostal rakovinu, ze které se už nedostal, a může to tak být do jisté míry jeho nejniternější výpověď, ale mě nezaujali ani herci z bergmanovské školy, (až na krásnou Filippu Franzén), rovněž jsem tam necítil emočnost, empatičnost a silnější rezonanci v podobě výpovědi, kterou film chtěl přinést. Hvězdička za symbolický začátek a konec v podobě hudby a zasazeného stromu, bylo to ale průhledné, že tomu tak bude, kdo už Tarkovského zná. Poslední film tohoto věhlasného režiséra tak pro mě vyšuměl zcela do prázdna, a nebo jsem na jeho pochopení ještě hodně mladý, a ocením ho na stará kolena. Pak si ovšem po shlédnutí všech děl pokládám otázku, jestli přeci jen není tento režisér přeceňovaný. Zatím se zdržuji odpovědi, určitě dám některým jeho filmům ještě šanci, hlavně těm, které jsem hodnotil méně hvězdičkami.