Děrsu Uzala (1975)

Už dvakrát se Kurosawa nechal inspirovat ruskou literaturou, a to v dílech "Idiot" a "Na dně". Do třetice sáhl po vzpomínkovém cestopisu Vladimíra Arseňjeva. "Děrsu Uzala" je krásný snímek, který záměrně nejde úplně na dřeň emocí a není to žádný doják. Příběh plyne pomalu, není zde moc střihu, kamera si jakoby udržuje odstup. Přesto si kapitána a samozřejmě hlavně Děrsa zamilujete. Pár poznatků z knihy Luboše Ptáčka o Kurosawovi : rozpočet filmu činil okolo čtyř milionů dolarů; je zde pár protičínských narážek, které byly již v knize a které vyhovovaly zahraniční politice Sovětů i Japonců; Kurosawa je částečně vyvážil přidáním kladné postavy starého Číňana; Mosfilm zkrátil film o dvacet minut bez souhlasu režiséra, a tak Kurosawa o další spolupráci se sovětskou produkcí už nestál.

Sovietsky film, ktorý sa zapáčilajVatikánu– z toho sa Brežnev zrejme tak otočil v hrobe, že mu obočie rozmetalo ako páperie z vankúša. Chcel som nájsť silu a veľkosť filmu, našiel som ju v múdrych slovách starého pána, ktorý ukazuje, koľko toho nevieme o prírode, pritom tak často ňou prechádzame. Celkové blúdenie Sibírou mi prinieslo mráz do predstáv, ale dejovo pomerne pusté. Vysoko je len vyzuál a prednesené idey.

«Дерсу,ачтотакоесолнце,тызнаешь?» «Солнцевсезнают!Разветвоясолнценикогданевидал?Еслиневидал,вон,посмотри!»   ("Dersu, vieš, čo je slnko?“ "Každý pozná slnko! Tvoja nikdy slnko nevidel? Ak nie, von, pozri sa!“)Neobvyklá dobrodružná dráma zo sibírskej tajgy, ohromne rozsiahlej divočiny takmer nezasiahnutej ľudskou činnosťou, či prítomnosťou. Ono toho neobvyklého je na tomto diele viac, okrem prostredia, v ktorom sa odohráva, napríklad už len to, že slávny japonský režisér Akira Kurosawa nakrútil sovietsky film. A neobvyklý je i hlavný hrdina, charizmatický "prírodný človiečik" Dersu (presvedčivý Maksim Munzuk), sympaťák na pohľadanie. Medzi viacerými scénami s napínavým dobrodružstvom (tiger, banditi, plť) je tou vrcholnou nocovanie na otvorenom priestranstve (zamrznuté jazero Chanka) s hroziacim smrteľným nebezpečenstvom   («Моя мало-мало боится.»   ("Moja sa trochu bojí.")). Zďaleka tu ale nejde len o čisté dobrodružstvo. Zároveň je film aj krásne poetickým rozjímaním na tému "človek a príroda", naplneným životnou múdrosťou a ľudskosťou.«Огонь сердись - страшно! Вода сердись - страшно! Ветер сердись - страшно!Огонь,вода,ветер-трисильныйлюди!»   ("Oheň hnevaj sa – to strašidelné! Voda hnevaj sa – to strašidelné! Vietor hnevaj sa – to strašidelné! Oheň, voda, vietor - traja silní ľudia!“)

Akira Kurosawa po neúspechu svojho vysnívaného projektuDodeska-den(1970), neúspechu v Hollywoode a po neúspešnom pokuse o samovraždu sa na dlhý čas stiahol do úzadia. Až neskôr prijal ponuku od sovietskych producentov natočiť film, ktorý bol preňho dosť netradičný - autobiografický román od ruského cárskeho dôstojníka Arseňjeva sa sfilmoval už roku 1961, no nedosiahol požadovaného úspechu. Kurosawa sa do projektu pustil so svojou typickou vervou a natáčanie v ťažkých podmienkach Sibíri sa pretiahlo Až na dva roky. Do hlavnej úlohy obsadil neznámeho herca Maksima Munzuka (namiesto režisérovho častého spoločníka Toširóa Mifuneho), domorodca so zlou ruštinou. A tento risk sa mu viac ako vyplatil. Celý snímok sa tiahne myšlienka spomienok na časy, keď ešte ďaleké sibirske pláne boli nepreskúmané a ľudia tam žili len poskromne. Scéna zo začiatku so záberom na železnicu a stínanie stromov (čiže podmanenie prírody človekom) má až westernový rozmer - človek prináša "civilizáciu" a príroda musí ísť bokom. Hlavný hrdina Dersu si na civilizáciu nemôže zvyknúť (viď scény jeho života s Arseňjevom a jeho rodinou v meste) zato Arseňjev sa nevyzná v divočine. A tak sú si obaja nevyhnutní, jeden bez druhého by neprežil. Tragický koniec len podčiarkuje hlavnú myšlienku - pokrok neznamená len civilizáciu, ale aj úpadok a zánik toho starého sveta, ktorý bol v mnohom lepším ako novonastupujúci. Oscar za cudzojazyčný film je zaslúžený a film je neskutočne krásny. 110%.

Meditativní snímek Akiry Kurosawy o svobodě lidského ducha, o souznění člověka s přírodou, o nesmyslnosti civilizace… to je Děrsu Uzala. Hlavní hrdina snímku Děrsu musí všem divákům přirůst k srdci a přimět je k otázkám, jestli my nežijeme nějak blbě? Jestli jsme se nevzdálili od přírody už moc? A zda jsme si nenechali našeho svobodného ducha až moc spoutat? Pravda, po Sibiři bych se toulat nechtěl, ale blíž k přírodě bych chtěl být určitě. :-) Výprava a prozkoumávání Sibiře na začátku dvacátého století, to je dobrodružství, jak se patří. Nejenom, že nebyly různé GPS a online mapy, mapy totiž nebyly vůbec žádné a bylo je potřeba vytvořit. Dneska pomalu bez mobilu netrefí nikdo ani na záchod a řidiči bez navigace jsou na vymření. Děkuji tvůrcům za krásný čas v prostředí naprosto odlišném od vrcholu naší civilizace, velmi jsem si jej užil. Pro každého to určitě není, ale přesto Děrsa rád všem doporučím. Mimochodem už chápu, kde se vzalo rčení „zima, jak v ruském filmu“.