Takový je život (1929)

Němý československý film německého režiséra a scénáristy Carla Junghanse, je považován za významný příspěvek československé kinematografii, který představuje odklon od konvenčnějších filmových stylů své doby. Jeho zkoumání sociálních otázek a novátorský přístup vyprávění příběhu dokonce zajistily místo v dějinách filmu. A tak je dobře, že se film zachoval a že jej lze shlédnout i dnes. I přes své stáří i nadále získává pozitivní ohlasy právě pro ten svůj novátorský přístup k sociálnímu realismu a dynamickému vizuálnímu stylu. Příběh se zabývá tématy chudoby, alkoholismu a sociální nerovnosti a nabízí tak dojemný obraz života v Československu na počátku 20. století. Carl Junghans impozantně pojal autentičnost a emocionální působivost v zobrazení chudoby a sociálních problémů, přičemž silně vyvolává soucit s postavami a jejich bojem. Vizuální styl, který plně využívá dynamický střih, expresivní úhel kamery a působivé vizuální prvky přispívající k silné a sugestivní atmosféře filmu, byl ovlivněn sovětskou teorií montáže, který byl často zmiňován jako samotný vrchol pojetí. V oblasti filmu a filmového výtvarné umění má tak snímek nemalý historický význam. A co se týče vyjádření dané problematiky, má nemalý význam společenský. Tenhle film je potřeba vidět, neb spousta dějových odvětví je dokonce i nadčasové. A snad i kvůli Theodoru Pištěkovi, který je tu v roli, dle toho jak ho známe z pozdějších zvukových filmů, opravdu netypické.

Drama chudé ženy, jejíž manžel má známost, o níž všichni vědí, a dcera má problém, o kterém zatím neví nikdo. I když jsou vedlejší postavy velmi životné a zajímavé, je to především příběh oné pradleny, jíž skvěle ztvárnila Vera Baranovská jako osobu tvrdě pracující s těžkým životem, ale s láskou k celému světu. Ta radost byla cítit v celém filmu, a i když je téma poměrně smutné, tak pocit ze shlédnutí je více než pozitivní.

Tohle je film, který jsem chtěla vidět od té doby, co jsem se dozvěděla, že existuje. Hned mě zaujal. Mé tehdejší tušení, že to bude film kvalitní, se potvrdilo jako správné. Rozhodně se spolu s některými filmy Machatého jedná o to nejlepší, co česká němá kinematografie vyprodukovala. A když to vezmu kolem a kolem, tohle jsou asi jediné pokusy, které se dají porovnat i se světem, jinak to byla v českém filmu dlouho bída nad bídu. Film je to dojemný, má spoustu zajímavých záběrů, dobré herce a hlavně poselství. Je syrový, ale o to více reálný. Žádné mezititulky, jen utrpení chudých. A přesto to není tolik poplatné levicovým myšlenkám, jak by mohlo být. Můj zážitek umocňuje ještě to, že jsem film viděla na velkém plátně s živým hudebním doprovodem.

Realistické drama s mezinárodním obsazením lze v kontextu prvorepublikové tvorby považovat za počin ojedinělý tematicky i stylisticky. Tragický příběh chudé pradleny, která musí živit opileckého manžela i dceru, jež přišla o práci, byl jedním z mála sociálně-realistických filmů v záplavě veseloher a melodramat, které namísto reflexe stávajících problémů nabízely únikovou zábavu. Není divu, že byl Junghausův film po týdnu promítání v poloprázdných sálech navzdory nadšeným reakcím (zejména) levicových kritiků stažen z oběhu (roli sehrál i nástup zvuku, který lákal více). Takový je život kromě věrohodného vykreslení prostředí a střízlivého herectví Pištěka a Very Baranovské zaujme zejména dynamickou montáží některých znamenitě rytmizovaných scén, která prozrazuje vliv revolučních filmů sovětských montážníků. Rozhodně vrchol tuzemské němé filmové produkce, byť od německého režiséra. 80%

Jeden z mála uznávaných filmů, který jsem přijala také jako svůj velice oblíbený a mohu jej vidět stále dokola. Samozřejmě němou verzi, protože ta ozvučená je směšná (poplatná estetice 1959, což bohužel vytvořilo mezi obrazem a ruchy skutečnou propast 30 let, kterou nelze překlenout). V prostředí bytu rozkmotřené pradleny s uhlířem jest vše opravdové. Výborné herecké příležitost zde využilo celé obsazení, od velkých rolí (nádherně upocený Pištěk nebo utrápená Baranovská), až po epizodky stylové Kysilkové s lennonkami nebo souseda Plachty. Nejlepší je ovšem Máňa Ženíšková a její pracovna vyzdobená Mary Pickfordovou. Takovou bídu bych dřela hned. Samozřejmě v Praze, nikoli v anonymním městě, kam bývá děj některými historiky mylně zasazován. Karlův most je přeci jenom jen jeden. Doporučuji samozřejmě také volné pokračování -...a život jde dál...(1933-5) s báječnou Itou Rinou.