Za mraky (1995)

Docela rád bych věděl, kolik na tom má podíl Wenders a kolik Antonioni. Zatímco jednoho režiséra zbožňuju, k tomu druhému jsem si zatím nenašel cestu. A soudě dle Za mraky mám pocit, že tu má větší podíl právě Antonioni. Čtyři příběhy, z čehož ani jeden není nějak zajímavý. Hloubku to sice má a obsahuje to nejednu chytrou myšlenku, ale co s tím, když postavy sice ta moudra říkají, ale dialogy mezi nimi působí neživotně a nereálně? Navíc všechny čtyři příběhy jsou romantické a ani v jedné pořádně nefunguje chemie mezi zamilovaným párem. Taky to sice má dobrou kameru, ale jinak je to celé dost nudné. Byl jsem zvědavý na spolupráci těchto dvou režisérů, bohužel to jaksi nevyšlo. Škoda. 2*

...to nevedeli vybrať inú vizáž ako toho nesympatického Malkovicha? ááále to nebol hlavný problém-problém bol,že to bolo nudné,ťahavé a skoro o ničom....niekoľko erotických poviedok medzi mužom a ženou ,kvalitou skôr nižšou ako vyššou a asi nutnou ženskou nahotou /kompletnou :) / čo bolo asi nutné,aby to divák ako tak "strovil",bo filmová ťažobáááá......

Za mraky... Michelangelo Antonioni s Wimem Wendersem zpracovali literární námět italského filmaře. Jde o Michelangelovo velmi zdařilé rozloučení s dlouhometrážním filmem. Je osobní, více filozofuje a snaží se odhalit umělcovu duši v nahotě i v neustálé touze po nových rozměrech vědomostí i bytí. Jde o pocity, jde o nezachytitelné impulsy, jde o těžce uchopitelná zákoutí života. Půvab lidské existence je zachycena v tazích filmové kamery, Éros je nejsilnějším pudem lidského konání ve smyslnosti i mučednického sebetrýznění a absurdita žití se skládá do neposedně lehkonohých veršů životní laskavosti, moudrosti a porozumění. Rozverně tančí a zpívá, bezelstně přemýšlí, podléhá i odolává, poznává, odzbrojuje bezprostředností. Pocit osamělosti posunul svůj symbolický význam, Antonioni rozsvítil své nitro a ozářil duhu života. Pozorovatelem a konferenciérem poetické filozofie života je filmový režisér (příjemný John Malkovich). Je prostředníkem mezi slavným Italem a diváky, uvádí myšlenky v život, slyší vyprávět veselý letní vítr o mileneckých objetích. Chvilka štěstí a zahnání osamělosti a strachu. Mužské smutné i veselé hrdiny se sklony k slabosti zastupuje ozvěna touhy i zdrženlivosti Silvano (Kim Rossi Stuart), nerozhodný a pohodlný Roberto (Peter Weller), překvapený a vyléčený Carlo (Jean Reno), vytrvale zamilovaný mladík Niccolò (Vincent Perez) a malíř a duch života (Marcello Mastroianni). Křehkou a zranitelnější polovinu života zastupuje bezelstně otevřená Carmen (Inés Sastre), chvilkové bezpečné a očistné útočiště naleznoucí mladá prodavačka (Sophie Marceau), impulsivně přímá Olga (Chiara Caselli), Robertova trpící manželka Patricia (Fanny Ardant), z vášní života vystrašená cudná budoucí jeptiška (Irène Jacob) a závan elegance života (Jeanne Moreau).Za mrakyje poeticky filozofující film, se kterým se italský intelektuál stylově rozloučil z dlouhometrážní hranou tvorbou. Umělcova pocta a vyznání životu.

Po zhlédnutí tohoto filmu jsem skončil jako všechny postavy filmu - citově prázdný a patrně neschopný přijímat lásku (alespoň ty podoby, co zde byly naservírované). Film Za mraky byl opravdu celý za mrakem, jak vizuálně - tak příběhově, sluníčko zde nevysvitne, nezachrání to John Malkovich, Jean Reno, dokonce ani nahá Sophie tento snímek nerozjasnila. Povídky a dialogy mi připadaly jako úvodní intro do filmů pro dospělé s tím rozdílem, že délka dialogů a tělesných hrátek zde byla přesně opačná a v tom nejlepším to utnuli. (Na filmy pro dospělé se nedívám, jen soudím podle toho, co říkali kámoši).


Shrnutí: Do Francie ani Itálie Vás tento snímek nenaláká. Sophie potěší, budete na ni koukat, jak John Malkovich v jejím butiku, a budete přemýšlet, proč do toho oba lezli. Rena si nevšimnete a v paměti Vám zůstane pouze tento dialog:

"V Mexiku si výprava vědců najala nosiče na cestu do města Inků vysoko v horách, v jednu chvíli se nosiči zastavili a odmítali jít dál. Rozčílení vědci nevěděli, jak je přimět k další cestě a nechápali důvod té dlouhé zastávky. Po několika hodinách se nosiči vydali na cestu a nakonec se jejich vůdce odhodlal vše vysvětlit. Řekl, že spěchali a teď musí počkat na své duše..."

Ó, tak tohle bylo hodně velké zklamání... Každým okamžikem stále nudnější film o různých podobách lásky, které jsou ve svém principu vlastně všechny navlas stejné (čekal jsem větší rozhled mimo úzkou poněkud depresivní škálu). Film před mýma očima proběhl bez jakékoli hlubší myšlenky, kromě pár zajímavých vět a jakéhosi neurčitého depresivního pocitu o marnosti mezilidských vztahů, bez vývoje a bez elementární zajímavosti. Film, na který jsem se v posledních dvou desítkách minut už nevydržel dívat, protože má vzrůstající nenávist vůči němu již přesáhla únosnou míru.