Paříž, Texas (1984)

Výborná wendersovská roadmovie ku koreňom rozpadu jedného vášnivého vzťahu, ktorá začína strateným mužom uprostred texaskej púšte. Príbeh postupne rozpúšťa Travisovo tajomstvo, aby sa po nájdení samého seba mohol so synom vydať nájsť svoju stratenú manželku a v emocionálnom závere vyrozprával svoju životnú tragédiu, ktorá je zároveň finálnou katarziou bez šťastného konca. Produkcia je dobrá a dokáže filmu dať melancholickú atmosféru korešpondujúcu s pocitmi postáv stratených v rozľahlej americkej krajine. V závere však stráca dych a ponecháva hercov obnažených niesť ťarchu svojich pocitov bez podpory. Tí to síce herecky zvládajú, no do úplnej dokonalosti tu však niečo citeľne chýba. 90%

Muž stratený vo svete a v živote hľadá, ako sa opäť stať človekom, bratom, otcom a možno aj manželom. Každý z tých krokov nejaký čas trvá a prednesie sa veľa filozofických dialógov. Až po tú manželku to bolo celkom prijateľné, ale dvojica starý muž a mladá kráska mi tu nesedelo, hlavne tie siahodlhé rozhovory cez zrkadlo. Plusom je záver filmu, ktorý prinesie niečo iné, ako som po celý čas očakával. ––––Prečo si kúpil prázdny pozemok v Paríži v Texase? – Zabudol som.

Aftersun - Eyes Wide Shut - Mulholland Dr. - Ztraceno v překladu - Tyhle filmy mě nadobro změnili v rovině vyjadřování pocity, lásky, důvěry, ztráty se ve snech a utopení se v (ne)jistotě života. Paris, Texas se k nim přibližuje a to nejen dokonalým vizuálem, slastí pro mé bulvy, ale taky tou uhrančivou lidskostí, kterou já na pohyblivých obrázcích tak miluji. Když zároveň cítíte něhu, radost a štěstí a na druhé straně pociťujete motýly v břiše, strach a smutek, tak je snímek buď nevyvážená kostrbatost nebo výrazný existenciální masterpiece. - 95 % -

Některé filmy sleduješ. A některé prožiješ, i když se v nich skoro nic nestane. Paris, Texas je přesně ten druhý případ. Wenders zde vytvořil road trip film, který je tichý, prázdný a smutný, ale zároveň podivně uklidňující. Jako když sedíš v noci v autě, rádio ti hraje, venku bliká motelový neon a prší k tomu a ty nevíš, jestli chceš jet dál, nebo tam už navždy zůstat. Ten film má osobnost osamělosti, která není depresivní tím křiklavým způsobem, ale tím, že je upřímná a klidná a o to víc bolí. Harry Dean Stanton je tady absolutně úžasný. Už z jeho tváře dokážete vidět jeho život plný chyb, které nešly vrátit zpět. Jeho Travis je postava, která nepotřebuje backstory v prvních pěti minutách, stačí, že jde, mlčí a dýchá, a stejně je silnější než 90 % filmových hrdinů, kteří mluví nonstop. Je to typ protagonistů, které mám rád. Jen zlomený člověk, který ani neví, jestli si zaslouží být nalezen, natož milován. A pak je tu Hunter. Ta jejich linka je napsaná tak, že jsem tomu věřil víc než reálným rodinným vztahům v některých „dramatech roku“. Nejde o to, že by spolu měli tunu dialogů. Jde o to, že film nechá jejich ticho existovat, a v tom tichu je důvěra, nejistota, stud i naděje a jejich sblížení. Když Travis poprvé začne pomalu znovu komunikovat se světem, je to jako sledovat někoho, kdo se učí mluvit od nuly. Ne protože zapomněl slova, ale protože zapomněl, jak být člověkem mezi lidmi. Vizuálně? Ten film je krásně neonový. Široké záběry, vypálené barvy, poušť, která působí jako metafora i jako reálné místo. Kamera se nikam nežene. Nesnaží se být cool. Ona prostě jde. Tempo je artově pomalé i na artový film. Někdy jsem měl pocit, že Wenders testuje, jak dlouho vydržím sedět v tivhu bez mrknutí. A i když mě to párkrát chvílí nudilo, né v nutně špatném ohledu, ale prostě jsem si občas řekl, že už je ta scéna dlouhá, ale později sledováním jsem se už do toho dostal, jelikož jsem vůbec nevěděl co od tohoto filmu očekávat. A pak přijde scéna v peep-show. A ty si uvědomíš, že všechno předtím byl build-up na přesně tenhle moment. Dialog mezi Travisem a Jane je emoční krása. Žádná hudba. Žádný pláč. Jen sklo, světlo a pravda. A Natassja Kinski je zde naprosto fenomenální. Ten monolog je tak syrový, že jsem měl pocit ji už říct: "To je Travis, tak už si vzpomeň". Ten moment je prostě úžasný. Ne nutně romantizovaná. Ne hollywoodská. Prostě lidská, bolavá, pravdivá. Film není o návratu domů. Je o zjištění, že domov možná už ani neexistuje, a i tak ho musíš zkusit hledat.

Moje první setkání s Wimem Wendersem – citlivé, skutečné a hezky dotažené až do konce. Střepitá cesta zprvu nemluvného tuláka, ve které si nejde neužívat dlouhé záběry na krajinu či němé závěry zírajících postav. Celou dobu si film plyne vlastním tempem, což mi na jednu stranu nevadilo, jelikož to uteklo příjemně, ale napodruhé by mi stačila kratší verze. Každopádně kamera a hra s barvami na jedničku, navíc je radost vidět H. D. Stantona konečně v hlavní roli. Kytara Ry Coodera taky zatraceně umí podkreslit tempo – 80%.