V běhu času (1976)

„Celuloidový svět celý shoří,“ povzdechl si v jedné básni Nikolaj Stankovič a Wendersova tříhodinová roadmovie tuto bezútěšnou vizi předznamenává. Zdá se, že režisér zkouší, co tento hořlavý materiál unese, a tak v jedno polyrytmické pásmo provazuje všemožné naturalismy, banality, klauniády i tragédie, a diváka se snaží ojedinělými sugestivními obrazovými jiskrami zažehnout. Vzdor tomu, že opravdu nejsem vůči němčině a náladě poválečného Německa nikterak zatvrzelý, ba naopak, se mu to u mě nepodařilo, a až do konce jsem čekal, až se rozehrané scény logikou své výstavby skutečně završí a ono universum se otevře; zatím však se jen podle zákonitosti přetržených filmových pásů přelistovávaly. Unavovala mě i vyprázdněnost postav, které svou duši projevily jen na okamžik, když se ocitly ve stínovém divadle. To všechno mi přišlo jen jako režisérova snaha usnadnit si práci. Co bývalo mohlo fungovat ve středometrážním formátu, na ploše poválečné fresky, již jen dusilo.

[3,5*]"Životjevšetko,čoje! Smrťvskutočnostineexistuje."Poetický road movie o dvoch málovravných hrdinoch, ktorých osud spojil dohromady pri ich dlhom putovaní po Nemecku. Sú nimi Bruno (Rüdiger Vogler) a Robert (Hanns Zischler), ktorí sa pri tom všetkom aj stihnú vysporiadať so svojou minulosťou. A už to ich samotné putovanie je veľmi pôsobivé (hoci sa počas neho až toľko toho neudeje), za čo môžu predovšetkým nádherné obrazy vyčarované kamerou Robbyho Müllera. Keď sa k tomu ešte pripočíta mĺkva hypnotická atmosféra, podporená výbornou hudbou (pri gitarovom sóle pri scéne s nešťastníkom, ktorému sa zabila žena, mi behali po chrbte zimomriavky), o zážitok je postarané. Ako hlavný problém filmu ale vidím jeho neúmernú dĺžku, vďaka ktorej sa tú výbornú atmosféru nedarí udržať počas celého filmu (hlavne v tretej tretine dosť kolíše, miestami je hypnotická až doslovne). Je to škoda, lebo inak je vo filme mnoho úchvatných scén (púšťanie papierových lodiek, nočné zastávky na prespanie, tieňohra v kine, záverečné míňanie sa dodávky a vlaku), ktorých intenzita je takto rozriedená.     "Vždysomsavovnútriženycítilosamelý."

„Existuje přece jen život. Smrt vůbec není.“Oslava života a možnosti být svobodný se v příběhu dvou tuláků na cestách, zklamaných po ránách osudů, zároveň krásně prolíná s oslavou skutečného filmového umění. To i včetně hlubší reflexe. Onen běh času způsobuje, že zatímco v úvodu starý pán (bývalý promítač) vzpomíná s nostalgií na svou práci v dobách rozkvětu němého filmu a nástup zvuku, v závěru ze strany staré paní (majitelky kina) jsme svědky již mnohem radikálnějšímu názoru na současnou filmovou tvorbu... Ale během dlouhých cest provozovatele promítací techniky se svým náhodným společníkem došlo na celou řadu nezapomenutelných momentů. Neplánované představení se stínohrou na plátně pro děti je zase navíc samo o sobě hravou a originální tvůrčí poctou němých grotesek. Tři hodiny na cestách ve společnosti dvou outsiderů mi utíkaly i navzdory pomalému tempu a zdánlivě monotónnímu ději poměrně svižně, i díky jedinečné atmosféře, hudebnímu podkresu a skvělé kameře i hereckým výkonům jsem se nudit téměř nesithl. Ačkoliv má Wendersův film poměrně málo dialogů, snad všechny na oplátku opravdu stojí za to, s obrovskou tvůrčí precizností představují postavy a jejich život, dojmy, vzpomínky nebo přinášejí uprostřed poetické atmosféry hluboká zamýšlení. Občas mě akorát vyvedly z míry některé bizarní prvky,když hlavní hrdina hned v jedné z prvních scén vystoupí z kamionu úplně nahý nebo o pár minut na to se před kamerou na pusté pláži přímo vykadí(!), což sice činí film do jisté míry originálním, ale některé věci prostě i tak nepotřebuji na plátně sledovat. Nicméně Wim Wenders dokázal se svými postavami a rovněž herci pracovat hodně zajímavě a já zůstal pohlcen životem a příhody obou hrdinů natolik, až jsem částečně přistoupil i na režisérovu hru sledovat jejich počínání někdy i v silně intimních chvilkách. A tak jedinou scénou, jejíž význam mi naprosto unikl, zůstává ta, ve které si Bruno vystřihne kousek filmového pásu a s několik minut pouští své holce asi čtyřvteřinovou sekvenci z jakéhosi dokumentu o násilí a přírodních katastrofách. Přes tu malou vadu na kráse mám ale z Wendersova filmu mimořádný zážitek./ EDIT:Po druhém zhlédnutí (24.10.2025) v kině přidávám již dříve zamýšlenou 5. hvězdu. Tenhle, na dlouhou dobu poslední ryze německý Wendersův film (ještě bez zahraničních lokací, koprodukcí a velkých hereckých hvězd) mi připadá v jeho tvorbě stále jako jeden z nejlepších.[90%]

Já věděl moc dobře, proč si ten film tak šetřím na vhodnou chvíli. Ta přišla právě teď (asi není nutné říkat, co je dnes kdy to píšu za den) a dopadlo to snad ještě líp, než jsem si přál. Ten film je totiž geniální a Wenders mě opět nezklamal. Prvních 20 minut mě to celkem (ne zrovna mile) překvapilo, protože to vypadalo, že Wenders tentokrát bude úplně rezignovat na promyšlenost postav, ale naštěstí to byl jen můj špatný dojem. Pak z toho totiž vypadne drama tak hutné a dokonale promyšlené, že jsem fakt koukal - a to už mám za sebou minimálně tři čtvrtě Wendersovy filmografie. Hlavní dvojice je zde naprosto dokonale a realisticky vykreslená a divák o nich ví úplně všechno, co vědět potřebuje a ví i to, co by ho zajímalo (u obou postav víme o tom, v jaké situaci se teď ve svém životě nacházejí, o obou víme, kde pracují, jak to je s jejich rodiči, jaké zhruba měli dětství...) a podobně dokonale jsou vykreslené i vedlejší postav (!!!) - třeba mladá prodavačka lístků nebo ten muž, kterého potkají u opuštěného... sila, asi. Řekl bych, že to má dokonale napsaný scénář, ale četl jsem, že celý "scénář" V běhu času má jen 5 stránek (!), tudíž je zde aspoň vidět, jak moc geniální režisér Wenders je, protože vše vybudoval dokonale i v podrobnostech (třeba ty záběry na noviny mají hned dvojí význam - a ten druhý mě fakt dostal) a minimálně v hlavě přesně věděl, co chce natočit. A taky se mu to fakt povedlo. Celé to sice je "jenom" oslava života, taková příjemná, dokonale psychologická, poetická buddy road movie s občasným jemným humorem, ale - jak už jsem psal - dokonale promyšlená. A hlavně nemá skoro ani jednu zbytečnou scénu - což na tři hodiny teda klobouk dolů. Po filmařské stránce je to taky dokonalé, opět to má tu Wendersovu silnou a přitom poetickou atmosféru, jsou zde nádherné záběry jak krajin, tak třeba měst a taky se tady opět projevil Wendersův cit pro zabírání mraků (a to i přes to, že je to černobílé). Hlavně to ale funguje, je to neskutečně podmanivé (ale fakt záleží, jak moc vám to sedne) a to natolik, jako skutečně málokterý film. Snad jen v posledních 30 minutách se to začne mírně vléct, ale jinak jsem od toho po celou dobu nedokázal odtrhnout oči. Herecké výkony jsou krásně civilní a strašně moc se mi líbil soundtrack, který skvěle pasuje do nálady filmu a označil bych ho za jeden z nejlepších filmových soundtracků, co jsem kdy slyšel. Měl jsem drobné obavy, ale Wenders mě opět dostal. A taky tu jsou některé scény až příjemně kouzelné (stínové improvizační divadlo v kině), celý film je i hutně filozofický a zazní v něm nejdena geniální věta. A ty dialogy... dokonalost, opravdu, navíc některé jsou geniální svým dvojsmyslným významem ("Asi jsi zase moc nespal." - "Ale byla to dobrá noc." - kdo viděl, chápe moc dobře, kdo ne, po zhlédnutí pochopí). Fakt, já věděl moc dobře, proč si ten film nechávám až na úplný konec roku (ačkoli ho chci vidět už od července), protože jsem ho chtěl nějak důstojně zakončit, když už byl tak šílený. Tak myslím, že účel byl splněn více než dokonale. Vlastně je zajímavé, že i na konci minulého roku jsem viděl film, který mě naprosto odrovnal (Až na konci světa) a opět ho natočil právě Wenders. V běhu času se mi teda líbilo o trošičku míň, ale to nemění nic na tom, že ten film je skutečně dokonalý. A to už jsem si myslel, že mě Wenders už nemá čím překvapit... hm, tak asi ne. Rozhodně jeden z nejlepších filmů jeho tvorby, ale na Paříž, Texas a Až na konec světa v mých očích nemá. Takže ho mám na třetím místě spolu s Lisabonským příběhem, protože ten se mi líbil úplně stejně a nedokážu teď určit, který z těch dvou filmů se mi líbil víc. 5*

Nedávno jedna paní dostala v kině křeče do pochvy. Dědeček musel zavolat sanitku. Odvezli ji i s přítelem. Už se z ní nedostal.Kdo zná Wendersovy filmy, musí zaznamenat ironii titulu. Běh je silné slovo i u těch jeho filmů, které netrvají bezmála tři hodiny.
Hlavní hrdinové, opravář kinopromítaček a tiskař / "něco" jako dětský lékař, realizujíJízdupo hranicích DDR a NDR. Skoro žádné ženy - takžetu kundičku(slovy Jana Svěráka)přece jenom neuvidíme. Jelikož jde o film Wima Wenderse, opovrhují Bruno a Robert užvaněností a dialog mezi nimi probíhá ve formě výměn antonioniovských haiku na různá témata. Většinou ale jen žijí - jen - a zpracovávají vnitřní potíže, o jejichž povaze se divák musí domýšlet, leckdy i zpětně, a které spadají do oblasti nemožnosti soužití, nemožnosti samoty a jak z toho ven, když se to nedá. Hoduje se u stánků s uzeninou (+ coca cola), zní bluesrockové singly z jukeboxu umístěného na korbě servisního vozu a produkuje omamná nálada slastné existenciální trýzně 24 nádherných obrázků za vteřinu. Šťastné spojení obrazu a zvuku téhle bratwurstové cestománie, svébytně transformující zaoceánské vzory do čehosi echt evropanského, občas naruší šrapnel jako spontánní masturbace v kině, nebo když někdo bez varování začne srát u krajnice v podstatě přímo na objektiv kamery; Wendersovo přesvědčení o nemožnosti vulgarity v rámci autentického bytí se mnou před obrazovkou párkrát ošklivě zacloumala.
Za samostatnou zmínku stojí vracející motiv skomírajících maloměstských promítacích sálů (70. léta!), jimž hrdina Bruno s iritující tváří Rüdigera Voglera propůjčuje své mnohé služby. Nečekaně technické nahlédnutí krize poválečné kinematografie optikou zaprášených, polofunkčních promítaček funguje jako vítaná protiváha ne-příběhu andělských mužských hrdinů.Feuer von Führer.