Alice ve městech (1974)

Takový trošku pomalejší a línější film o jednom ne příliš úspěšném spisovateli/fotografovi, který se potřebuje dostat z USA do Německa. Musí pod tíhou okolností cestovat s jednou malou holkou, kterou mu svěří její nesvědomitá matka. Hodně psychologický a zádumčivý film.DĚJ:Philip Winter, západoněmecký spisovatel a fotograf, uvízne v Americe kvůli stávce Lufthansy a nemůže dokončit článek. PotkáLisu van Dama její devítiletou dceru Alici, které mají stejný problém. Lisa Alici svěří Philipovi na krátkou dobu, ale pak zmizí. Philip a Alice se tak vydají na dlouhou a chaotickou cestu přes Amsterdam, Wuppertal a Porúří, aby našli Alicinu babičku.ZHODNOCENÍ:Pro mě byl tento film příliš zádumčivý až depresivní, šlo z něj cítit, že Philip je člověk bez příliš zářivé budoucnosti a pokouší se jen dostat domů, aby se sebou něco dělal. Jeho dlouhou cestu obohatí malá Alice, která mu dělá občas starosti, občas radosti. Pořád je o něčem přesvědčená a vždy se ukáže, že se spletla, nakonec se stejně neobejdou bez pomoci policie. Film jsem také viděl v dost špatné kvalitě, proto mě tak nezaujal. Chvílemi jsem se dokonce nudil. Zazněly v něm ovšem dobré myšlenky, jako třeba„Když člověk mluví sám se sebou, tak spíše naslouchá, než mluví“nebo„Opuštěné domy jsou tako hroby jejich majitelů“nebo„Na záchodě si zapálím sirku, aby to tak nesmrdělo“. Já nyní použiju své právo hodnotit a dám 3*.

Překvapilo mě, jak přestože se jedná o pomalý umělecký černobílý film mě vůbec nenudil a všechno co se ve filmu dělo mi přišlo smysluplné až kouzelné. Je to překrásně zahrané, má to fantastickou kameru, krásnou hudbu a všechno, od černobílého obrazu, přes vyhořelého mlčenlivého hlavního hrdinu až samozřejmě po nehostinné, studené německé cesty, působí obrovským dojmem a přes to všechno se nese myšlenka, která nikdy nezestárne. Za mě jeden z hodně silných žážitků s evropským uměleckým filmem

Ja vlastne ani neviem, kedy a ako sa začala rozvíjať hlavná "dejová" línia o blúdení s malým dievčatkom. Už v prvých dvadsiatich minútach ma urážala nuda, ktorú sa Wenders pokúšal prezentovať ako umenie. Ak by som niekedy túžil po nudení sa, nepotrebujem k tomu žiaden film. A v budúcnosti si dám pozor, aby som žiadnemu ďalšiemu filmu od Wendersa nedal možnosť ma otravovať. Dobre ma pobavilo iba označenie jeho road movie za "legendárne".

Na prvý pohľad obsahovo jednoducho koncipované road movie režiséraWima Wendersaz roku 1974 pred divákom odhaľuje svoju obsahovú jednoduchosť aj na pohľad druhý. Ku v popredí stojacemu novinárovi Philipovi (Rüdiger Vogler), ktorý nebol v USA schopný napísať ani čiarku o svojom putovaní krajinou, sa neskôr pridáva deväťročná Alice (Yella Rottländer), ktorú má dopraviť späť do Európy. Putovanie, ktoré v tejto forme Wenders divákovi ponúka, je nielen reflexiou onoho putovania samotného, ale aj hľadaním zmyslu v hľadaní cieľa. Alebo možno aj nie. Dívať sa na Wendersovo dielo a hľadať v ňom pointu, hoci je, ako sme už uviedli, obsahovo jednoduché, také jednoduché nie je. Nájsť v ňom skutočnú podstatu sa môže javiť ako výzva, preto je možno lepšie vnímať ho ako snímku bez hlbšieho významu, pričom za najvýraznejší aspekt v rámci nej, ako v mnohých iných road movies, možno označiť cestu, na ktorej sa postavy ocitajú. Táto cesta - výprava - tým pádom slúži ako prostriedok a pointa. V rámci tejto "dvojúlohy" totiž nielenže zastáva svoju primárnu podstatu, ktorou je tvorba prostredia pre príbeh, ale zároveň je miestom, kde sa postavy snažia nájsť odpovede. Priamo či nepriamo si kladú otázky (význam písania, hľadanie starej mamy a iné), pričom dúfajú, že práve mestá (a miesta), v ktorých sa nachádzajú alebo do ktorých smerujú, im tieto odpovede poskytnú. Nedarí sa im však ich nachádzať a preto musia putovať ďalej, čím Wenders kladie oveľa väčší dôraz na cestu než na samotný cieľ. Obzvlášť aj preto, že nielen divák, ale ani postavy netušia, čo má cieľom vôbec byť, respektíve kde sa má nachádzať. Putovanie (rozumej príbeh) samo o sebe na tom z hľadiska diváckej atraktívnosti nie je najhoršie, rovnako dobre funguje aj výpravy ako samostatný, očistený element, v ktorom pulzuje autentická atmosféra sedemdesiatych rokov 20. storočia. Pozitívne možno hodnotiť aj chémiu medzi dvojicou hlavných protagonistov. Tá funguje napriek tomu (a možno práve preto), že je medzi nimi značný vekový rozdiel a každý nazerá na svet odlišnou optikou.Alice in den Städtenbýva niekedy označovaná ako žánrová klasika. Či ňou skutočne aj je, to si musí ujasniť každý divák sám. O tejto Wendersovej snímke sa však dá povedať, že ide o zaujímavý, ale skôr priemerný kúsok, pri ktorom zaujme viac jeho forma než obsah v spojitosti s ťažkou označiteľnou pointou.

Mohlo by se chvílemi zdát, že ten film pořádně nedokáže využít svůj potenciál, jakoby mu chyběl scénář a že se v něm toho moc neděje. Jenomže představte si takovou dlouhou cestu dvou naprosto odlišných lidí, z nichž oba prožívají jistý problém, po státech a po městech různými dopravními prostředky. To by (při vší úctě ke zdařilým road movie komediím) nebyl v reálu žádný humor plný slovních přestřelek a groteskních dobrodružství. To by byla naopak i spousta monotónních, polonudných chvil během cest a možná i zdlouhavého čekání v noční kavárně.Alice ve městechnení filmem, který by se podbízel divákovi, ale zároveň mi s výjimkou úvodu před setkáním s Alicí a matkou, kdy jsem z něj ještě cítil menší odtažitost, připadal nesmírně podmanivý a měl jsem pocit, jakobych sledoval natočený kus života. Jednou jsem si u tohoto filmu připadal jako během dlouhé noční cesty při návratu z dovolené, v jiné scéně se mi zas vybavila moje nedávná návštěva jednoho velkého města za hranicemi... Wim Wenders točí hodně pocitové filmy a tento mě pocitově nadchl stejně jako vizuálně. Wenders má můj výrazný obdiv za to, jakou silnou atmosféru se mu podařilo ze společného bloudění novináře a náhle svěřené dívenky vykřesat a pohltit mě i během dlouhých mlčenlivých pasáží, i ten zde občas postrádaný přerod vztahu s postupným posilněním pouta mezi dvěma hlavními hrdiny jsem v tom pocítil. Působivému zážitku napomohla i poetická černobílá kamera, dobře zvolená komorní rocková hudba a příjemně civilní výkony všech představitelů.[80%]