Nebe nad Berlínem (1987)

Film sa mi hneď na začiatku zdal príliš citový, a to som ešte netušil, že bude taký úplne celý. Až na pár výstupov poručíka Columba, ktorý to akoby chcel dostať do reálneho sveta, ale nepodarilo sa mu to. Príbeh artistky som chcel pochopiť, ale záverečná vrcholná scéna ma tiež minula. Tak mi film pripomenul len zopár spomienok na Berlín a Anhalter Bahnhof, kde sme v blízkosti dokonca bývali.

Krehká romantická dráma, ktorá je však zostupom Ulyssesa prúdom ľudských myšlienok z nudnej šedi večnosti do pestrofarebnej všednosti smrteľnosti. Láska nesmrteľnej bytosti k žene tu však nie je lacným prostriedkom na emocionálne vydieranie diváka, ale hýbateľom zmeny. Produkcia s atmosférou pracuje úsporne a dlhý čas ju napĺňa len ticho dotované šepotom myšlienok, no keď príde správna chvíľa vie ju jemne naladiť na pocity postáv alebo priznať undergroundové korené úzkostnými rifmi Nicka Cavea priamo na jeho vystúpení. Herci svoje úlohy plnia výborne aj keď v pomalom prúde deja môžu vyznievať deklamovaním svojich textov odťažito. Peter Falk hrajúci sám seba je však úplne iná liga oproti Nathanielovi Messingerovi zMesta anjelov.

Od tohto filmu som mal vyprofilované akési obavy, ktoré vznikli najmä na základe toho, že z hľadiska povrchných vlastností nepôsobí až tak lákavo, ako by mal, resp. mohol. Vo výsledku je však hodne silným a výrazne hĺbavým prostriedkom alegorického sondovania do temnejších hlbín následkov jednej bizarnej udalosti histórie, teda jej dopadu na každodenný spôsob vedenia života bežných ľudí, vzdialených od seba pár metrov, deliac ich nejakým existenčne pračudesným múrom, ktorý je bizarným už od podstaty. Charakterovo lahodná, atmosférou vynikajúca, remeselne vyšperkovaná záležitosť, ktorá svojou sugestívnosťou dokáže akoby až prehovárať človeku do duše.

Vizuální a myšlenková dualita, kde se estetika stává metaforou existence.. Úvodní a dominantní část snímku je ponořena do čisté, černobílé filozofie, kde sledujeme anděly Damiela a Cassiela, kteří se vznášejí nad historií a politkou zničeným a rozděleným Berlínem. Jejich pohled zprostředkovává fascinující, avšak sterilní lyrické obrazy – svět věčnosti a pozorování. Tato optika dokonale vykládá andělskou distanci jako existenci beze smyslů, bez bolesti a bez chutí, pouhé naslouchání vnitřním monologům lidstva. Tento stav je nekonečný, ale prázdný, lyrické rozjímání, kde je vše pochopeno, ale nic není doopravdy prožito. Konfrontace takové představy s pozorováním má jediný důsledek, chuť změnit status quo, opustit zdánlivě dokonalý stav nadřazenosti a ponořit se do světa bolesti a radostí, stát se "jen člověkem". A tehdy s přechodem k barevnému obrazu nastává zásadní a hluboce dojemný zlom k existenciálnímu magičnu. V momentě, kdy se Damiel rozhodne opustit svou věčnou, ale prázdnou úlohu a vstoupit do lidského světa kvůli lásce, exploduje plátno životem.. Barva symbolizuje vše, co je andělům odepřeno a to i  přesto, že v sobě skrývá ono totalitní šero. Tento přechod není jen vizuální trik, ale klíčový filozofický akt, podtrhující vyjímečnost celého snímku a začátek krásného až Caprovského vyprávění.. Film tak slaví odvahu přijmout konečnost a pomíjivost jako jedinou skutečnou cenu za prožití hmatatelné radosti, smyslnosti a hlubokého propojení s druhým člověkem.. Nebe nad Berlínem je ve výsledku takřka mistrovské dílo filmové poezie, které překračuje hranice běžného vyprávění. Je to meditace o lidskosti, o významu smyslů a o zázraku obyčejného bytí. Film tvoří elegantní paralelu mezi dualitou rozděleného Berlína, chladnou dokonalou věčností a teplou, nedokonalou lidskou existencí, přičemž jednoznačně vyzdvihuje hodnotu a krásu té druhé. Zůstává trvalou výzvou, abychom ocenili intenzitu a křehkost našeho vlastního, barevného života, protože tam na druhé straně, kde je všechno dokonalé, tam je nuda bez bolesti či radosti... Nebe nad Berlínem není jednoduché drama, ale právě jeho složitost a nepřístupnost plodí chuť k jeho hlubšímu pochopení, k opakované reinterpretaci, a to je pak, panečku, pokoukání..80%

Film pro milovníky Nicka Cavea, poručíka Columba a filmařiny, která se vymyká všemu, co se učí na filmových školách a scénaristických kurzech. Tady se nehraje na nějaký dramatický voblouky, ani na pravidlo 30ti minut. Tady se musí plout a nechat se unášet, kdovíkam. Na první pohled se to může jevit jako nudná artová masturbace, ale na to je tam až moc citu, krásy a lásky. Jeden z těch filmů, který někomu nadělí a někomu nasere. Já jsem ten šťastnější.