Stav věcí (1982)

Wendersove8 1/2.Fellininevedel čo točiť aWenderszasa na to nemal financie. Čo je ale zaujímave je že obaja protagonisti (režiséri) v týchto filmoch natáčali Sci-fi, a Wenders nám aj kúsok ukázal. Niesom na B-čkové sci-fi ale na A-čkové drámy, a presne to my Wenders dodal. Možno by som skrátil prvú polovicu (po odchodkameramanado baru) ale inak skvelá štúdia európskej a americkej filmárčiny po Wenderosvsku.

Velmi zajímavý film, který mě svým obsahem dostal, jak kritikou, sebekritikou, stinné stránky filmového průmyslu. Film po vyskytnutí problému s natáčení, pak sleduje drobné všednodenní příhody a problémy, které jeho hrdinové prožívají. Především se orientuje na problematickou spolupráci mezi umělci.

Existenciální trýznění, uvozené formálně zpestřující i zneklidňující introdukcí. Wendersovsky poučenými a bohatými filmovými prostředky oživovaná mozaika povětšinou patologických lidských vztahů, životní cesta-necesta, čekání na Gordona (kterému se ovšem z vyhřátého LA nějak nechce). Potěšitelné používání hudby od atmosférického napětí přes individuálně charakterizační funkci až po formální syntézu, filmové ztvárnění přelomu mezi analogovou a digitální érou, vizuální kompozice a kontrasty přírodních a technických motivů, vrcholné využití počasí pro atmosféru filmu, začlenění architektury, využití nám tolik blízké technicistní pustoty a plíživé destrukce (v podobě 70.let), portugalské pobřeží, rozkoš pro fanoušky formální stavby. A navíc polemika s dobovou diskuzí o přiběhovosti filmů, lidská reflexe procesu filmové produkce, netriviální umělecká reflexe analytické polarity evropské a americké kinematografie. O jednoduchý divácký film ani o film pro opakované shlédnutí nejde, ale k závěru hezky graduje a předjímá Wenderse budoucího. 3-4*

State of Things v podstate pripomína ostatné Wendersove filmy – sú tu opäť detské postavy (s príbehom o tom, ako si deti vyberajú rodičov); jazda v starom aute alebo v električke; pesničky, ktoré ma vždy potešia (del-byzanteens, Joe Ely) a záverečné dialógy končiace tentokrát trpkým Hollywood, Hollywood. – ale je zasa o niečom úplne inom. Každý záber by som si zavesila na stenu ako veľkú fotografiu (bežanie pri pobreží, fotky rozsypané po zemi pri rozbitom okne). Life is in colour, but black and white is more realistic (opäť kontrast s farbou ako v Der Himmer über Berlin). A bol tu počítač!

Ak by tento námet spracoval Charlie Kaufmann a natočil ho Spike Jonze, jednalo by sa o intelektuálnu udalosť sezóny. Lenže zaujímavý nápad dostal už dávnejšie Wim Wenders, ktorého režisérsky štýl na mnohých divákov, vrátane mňa a aj viacerých intelektuálov, pôsobí nudne. Česť žánrovým výnimkám. V spomenutom prípade ideálneho stavu vecí by sa jednalo o sarkastickú komédiu, v prípade Wendersovho filmu sa jedná o podobenstvo takmer bez deja, čo je na konci vysvetlené ďalšou úvahou o filmových klišé a princípe točenia filmov. Mňa mrzí, že tento typ Wendersových filmov pôsobí príliš vyumelkovane, sebestredne a nudne, pretože ich námety a myšlienky stoja za zamyslenie. Ale čo chcete od človeka, čo točí čiernobielo, je predsa jasné, že je to zmrzlinár. Wenders Hollywood kritizuje a zároveň ho aj miluje, čoho som bol svedkom už vo viacerých zábavnejších režisérskych výpovediach. Režisér tvrdí, že film by si mal vystačiť iba s napätím medzi postavami, nepotrebuje na to dej, Wenders je taký frajer, že si v tomto filme vystačí bez jedného aj druhého. DRUHÉ POZRETIE: keďže som až teraz pochopil, že tento film je aj veľmi svojská komédia, zvyšujem hodnotenie