Lisabonský příběh (1994)

In broad daylight even thé sounds shine... I wanted, like sounds, to live by things and not be theirs.///Video Idioten! Vidioten!Třiapadesátiletý Rüdiger Vogler je zpět ve Wendersově filmu, ironicky slibujícím příběh, a na cestě, na jejímž konci čeká město, které skvěle vypadá a ještě lépe zní.
Hlavní hrdina, zvukař na zlomené volné noze, bloudí s drze vyšpuleným chlupatým mikrofonem portugalskou metropolí a důsledně se vyhýbá všem nástrahám běžného vyprávění jako jsou zábava, akce a pointa. Režisér, který by měl říct jemu i všem co a jak, není přítomen. Z nikoliv nepatrných mezer mezi událostmi směřujícími k jeho nalezení vyvěrají verše a záblesky života tak reálného, že skoro nelze věřit, že kinoplátno není oknem otevřeným nad Gargalo de Tejo.
Hudba a zvukařova láska od Madredeus.CIAO, FEDERICO!

Ústredný európsky protagonista -Filip Zima[v origináli akoPhillip Winter] - teda akýsi »zvukový inžinier«, ktorý po úvodnej, a k tomu i naprosto strastiplnej ceste; následne snáď konečne prichádza i do tohto hlavného mesta Portugalska - do Lisabonu, pretože ho o to vskutku akosi priamo požiadal jeho dobrý priateľ - režisérFriedrich"Frederico"Monroe, ktorý údajne na tomto mieste nakrúca nejaký «dokumentárny film» o Portugalsku/Lisabone v klasickom štýle, ako by to azda rovnako [u]činil i sám Buster Keaton vKameramanovi, alebo Dziga Vertov vMužovi s kinoaparátomv nasledovnom poradí, pričom zrovna po tomto ústrednom režisérovi, zatiaľ vôbec niet žiadnej stopy; skrátka, úplne sa znenazdajky len tak z čista jasna niekam do naprostého neznáma vyparil, a práve preto sa hneď do hlavného čela postupne dostával i tento vlastne pomerne dosť [ne]sympatický zvukár sozlomenou nohou, ktorú mal síce vsadre, no i napriek tomu neustále kamsi behal, ako nejaká srnka, čo bolo z môjho pohľadu - minimálne dosť zvláštne zistenie.•Čiže, medzitým si do ruky vzal tyčový mikrofón, aby v exteriéroch nahrával potrebné zvuky pre daný film, keď čochvíľa naďabil i na skutočnú portugalskú skupinu -Madredeus, ktorá jednak nahrávala hudbu do príslušného filmu, a jednak sa zase hlavná postava popritom všetkom asi rovnako ['platonicky'] zamilovala i do tejto speváčky -Teresy Salgueirovej, kedy sa mi normálne zazdalo, že sa tentoraz pretínala realita s fikciou.•Popri niektorých skutočne pozitívnych aspektoch [najmä hudobného doprovodu+celkovej práce so zvukovou stopou], naprieč týmto trocha neúplným titulom v podobeLisabonského príbehu, musím vzápätí predsa i s určitým poľutovaním skonštatovať, že táto "wendersovka", na mňa zapôsobila akýmsi »monotónnym dojmom«, čoho som sa v podstate nikdy príliš poriadne nezbavil, no i tak si zrejme dokážem výslednú, trojkovú známku titulu, obhájiť; zakaždým záleží len na každom uhle pohľadu, ako sa človek, resp. teraz iba divák, nakoniec k danej veci postaví.

Začne to jako roud můví a člověk je připravený na komedii , ale stane se z toho sity můví a zas tak srandovní to není . nicméně je to 1 z těch filmů , který v člověku zanechá nějakou stopu , a určitě si na něj vzpomenu , protože se z hlavy jen tak nevykouří . A při tom tam nikdo k újmě vlastně nepřišel.

Já nechápu, jak to ten Wim Wenders dělá. Opět jsem od něj viděl další skvělý film a dokonce už počtvrté v řadě hodnotím jeho filmy plným počtem. Lisabonský příběh je neskutečně příjemný film, který mě už od skvělé úvodní scény chytl svojí poetickou atmosférou. Velký podíl má na tom především precizní kamera a je z ní znát, že Wenders jako jeden z velmi mála režisérů naprosto přesně chápe poetiku přírody, krajiny, místa ale taky mraků (což chápe kromě něj jenom Benning). To mě přivádí k tomu hlavnímu, co chce film ukázat a předat - a to tu krásu a poetiku všedních dnů (tady konkrétně v krásném Lisabonu), která je všudypřítomná, jen ji málokdo z nás vnímá. To samé už ukazoval Dziga Vertov (o kterém tady párkrát padne řeč, i o Busteru Keatonovi), rozhodně nebyl jediný, ale kolik lidí tohle dokáže docenit? Moc jich není. Každopádně, mimo to je tu i romantická sekvence (která mi nepřišla dostatečně uzavřená, ale to je snad jediná vada tohohle filmu), celkem zajímavý příběh (který se vyvíjí dost pomalu, ale díky té poetické podmanivé atmosféře to vůbec nevadí), místy je to i vtipné, předá to pár zajímavých myšlenek a z celého filmu sálá velmi příjemná nálada. Na Paříž, Texas nebo Až na konec světa to nemá, ale i tak to je na plný počet a zatím se mi jenom potvrzuje, že Wim Wenders je velmi talentovaný režisér. 5*

Lehkou rukou zpracovaná skica velkého filmu o znění světa – a o možnostech jeho slyšení. Do Lisabonu přijíždí muž, pro něhož skutečnost nepozůstává jen z tvarů a barev, které jsou mu – vtěleny neústupnou hmotou – leckdy spíše na překážku, ale i (ba především) ze zvuků a hlasů. Pátrání po ztraceném příteli se zvrací v hledání jedinečného obrazu v neuchopitelné polyfonii, která se rozeznívá nenápadně, jakoby nazapřenou, a proto je také tak nepozorovatelná – a leckdo soustředěný na příběh sám, ji zřejmě ani nepostřehne. Na horizontu mdlé obrazové mozaiky, nanejvýš utlumené neinvenční, stereotypní kamerou a rovněž nepřesvědčivým aktérem ústřední postavy (oč výrazněji a smysluplněji by ji vyjádřil Bruno Ganz! – a vsadil bych se, že na něj i Wenders při obsazování myslel a vzdal se jej jen pro ty dva poslední geniální filmy s ním, andělským), se ale postupně všechny zvuky vykreslí jako jednoznačné siluetové portréty ve vídeňském lunaparku. Svět proměněný v síť hlasů je nebezpečný tím, jak se v něm slyšící nemá oč opřít: o těla se lze odrazit, ale do cizích hlasů se můžeme jen propadat jako do bezedné studny. Hlasy dospělých a dětí se mísí s hudbou a ruchy, šumem velkoměsta, banální rozhovory s osudovými výpověďmi a svědectvími i s poezií. Postupně tak slyšící postihuje celou skutečnost a dokáže pozvednout i toho, který se zraku vzdal jen proto, že si myslel, že zrak umrtví stvoření. Hra na prostě vizuální svět je falešná a ten, kdo slyší, dokáže toho zdánlivě vidomého vést a potvrdit jej, že svět se i jeho viděním může dál rozrůstat. Kvést.