Million Dollar Hotel (2000)

Can i sebe your beaver, please. / ... Ehm, I've got rid of him. / What did you do with him? / I shaved him. / ... ... You give me hard time.Wendersova slabost pro rockery narazila na své kritickou mez.Byl jsem spíš zvědavý, jak si neokázalý, ležérní Wenders poradí s extrémně vysokými hodnotami pozérství některý dalších exponovanýchhotelovýchhostí.
Příležitostně lze zaznamenat stopy výjimečného citu pro melancholickou atmosféru a upřímně vyjádřený, dojemný obdiv romantické představě Ameriky, ale Bonův slaboduchý nápad (a kýčovitý soundtrack), Gibsonovo letální akční siláctví a především kreténský, bolestně trapně přehrávající Davies všechno úspěšně zabili.
Škoda Milly Jovovich, Petera Stormarea, Briana Ena a dalších. Měli smůlu na možná jediný špatný film Wima Wenderse.

Ve Wendersově „miliónovém hotelu“ se asi nikdo nezabydlí snadno. Je to zcela jiný svět než ten vzdušný berlínský, v němž se všechny sny, myšlenky a pocity slévají v jedné osvobozující polyfonii doléhající k sluchu andělských posluchačů. Je to svět klaustrofóbní – a každá vyslovená i myšlená věta k jeho uzavřenosti přispívá. Interiér, který místnosti skládají, připomíná podobnou zaprášenou knihovnu jako antikvariát, do něhož chodí Eliška, a jeho obyvatelé mohou nejednomu čtenáři připadat jako nerozřezané knihy. Pomalu se rozvíjející příběh stále vzdaluje potřeba zorientovat se ve všech těch gestech, pohybech a umanutostech, v celé té několikanásobné „hře na…“. Každý dojem z proniknutí povzbuzuje k dalším pokusům dešifrovat celou tu hieroglyfickou kompozici, byť se tím drama stále důsledněji znečitelňuje, a podobně působí i všechna vykročení z hotelových dveří: to světlo za nimi neodkrývá o nic víc než všechny ty masky. – Než jsem se rozdýchal, měl jsem dojem, že je film jen skicou nějakého budoucího díla – srovnatelně zásadního pro Spojené státy americké jako Nebe nad Berlínem pro Evropu. Že je to soubor poznámek, plno náčrtků a zkusmých ohledání. Zvláště mi nevyhovovala hudba – coververze Reedovy písně Satellite of Love srozumitelně vyjádřila, komu měla být svěřena. Také bych osobně přivítal jiné obsazení, jakkoliv jsem si postupně na ústředního hrdina i na netypického vyšetřovatele zvykl a svým způsobem si je oba oblíbil.

Přemýšlím, proč mě tento film od Wima Wenderse s výjimkou úvodu a závěru skoro vůbec neoslovil a výjimečně nesedl. Nemá silný příběh, až na závěr mu schází uzemňující momenty, pohybují se zde samé podivné a navrch většinou nesympatické postavy, postrádá to hutnější atmosféru, postrádá to napětí, skutečného vtipu, který by na mě fungoval, jsem tu moc nepostřehl (byť se o to ten film evidentně snaží)... Hutná myšlenka zde přichází až v závěru a ač právě díky silnému závěru s geniálními kamerovými záběry se nakonec přikláním k velmi slabým 3 hvězdičkám, nemohu si pomoct – ten závěr tu na mě působil jako z úplně jiného filmu a spíše jako z nouze cnost, aby nakonec tahle podivná dvouhodinová šaráda z hotelu plného fetujících i střízlivých šílenců dostala alespoň na poslední chvíli možnost sdělit i cosi hlubšího... Od Wenderse jsem už snesl mnohem delší filmy, které trvaly v některých případech i 3 až 5 hodin (viz.Až na konec světa), ale tento mě stihl nudit i přes relativně kratší stopáž a už po 40ti minutách jsem začínal tušit jistý problém. Jedním z mála pozitiv vedle kamery byl pro mě herec v roli FBI agenta Skinnera a až po skončení filmu jsem s milým překvapením zjistil, že jde o slavného Mela Gibsona. Tak jo, kdyby nic jiného, s výkonem proslaveného hereckého velikána ve výrazné vedlejší roli tady můžu být vážně spokojený.[55%]

Dívat se na partu nic nedělajících pošahanců a na stejně pošahaného detektiva, který má vyšetřit asi vraždu synáčka bohatého tatíka, který se sem schoval před zkaženým světem je zoufalé a jen hudba a záštita U2 mě nutila najít v tom nějaký smysl. Moc se mi to nepodařilo. I styl natáčení, je takový pošahaný, takže smysl je asi v tom, nechat se taky vyšinout.

První hodinu jsem nedokázal pochopit a pak jsem to už tak nějak vzdal. Je šance, že kdybych ztroskotal na pustém ostrově a měl k dispozici jeden jediný tento film, tak bych po několika reprízách tomu dokázal přijít na chuť. Ale ta šance je opravdu velmi nízká. A hlavně by to byl důkaz toho, že už mě hráblo. 10%