Chybný pohyb (1975)

Wima Wendersa mám jako režiséra rád, zvláště jako specialistu na osobitéroad movies, ale tady mě vhodil na můj vkus až do příliš velké deprese plné odcizení a existenciální prázdnoty. Časté filozofování postav putujících jen proto, aby putovali a filozofovali, tu občas i navzdory zábleskům hlubších podnětů pro mě vyznívalo jakoby do prázdna. Jakoby se ono odcizení z postav, jejich pustého světa a chladného partnerského vztahu pronášelo i do stylu celého filmu. Dokud mě Wenders vedl tímhle putování skrze vizuál, hudbu a atmosféru dlouhých cest, ať už pěšky nebo jakýmkoliv dopravním prostředkem, dost jsem si lahodil. Jakmile se postavy zastavily, aby začly filozofovat, pronášet vnitřní monology, později i páchat sebevraždy nebo hrozit na hraně zabití, vynáří se ve mě pocit, že ne celkem rozumím tomu, k čemu a s jakým sdělením mě chce Wenders dovést. Ve výsledku zajímavé putování tak prakticky kráčí pro mě směrem k naprosté nicotě. Mimo putovních sekvencí se mi ještě hodně líbila scéna s návštěvou v bytě osamělého továrníka, který mi připadal snad nejzajímavější postavou, tedy dokud... se jednoho dne nepomátl. Zde jsem se s Wendersem příliš nepotkal, přestože mě potěšil mj. obsazením Hanse Christiana Blecha do výrazné role.[60%]

Chci být spisovatelem, ale jak, když nemám náladu na lidi?Wim Wenders navazujeFalešným pohybemnaAlici ve městech. Pointu další ze svých cestopisů odněkud nikam odbývá už v titulu a nechává diváka strádat iluzí posunu, po němž jde blazeovaný hlavní hrdina jako slepice po flusu, aby se nakonec nechal lanovkou vyvézt na Zugspitze. Sám.
Poněkud autisticky působící Rüdiger Vogler jako mladý spisovatel Wilhelm opouští svou matku a vydává se na cestu Německem od severu na jih. Cestou kolem sebe spontánně shromažďuje svitu existencí jako z anekdoty: muzikant, artistka, herečka, básník, továrník-filosof a spisovatel(-filmař). Hovory, z nichž se ten nejintenzivnější odbude na vinicích nad Rýnem, připomínají paralelně plynoucí samomluvu - prezentující sebe, rezignující na sdělení, porozumění se vysmívajíc. Ženy hrdinovi, co do půvabu circa Martin Gore (→ tedy vůbec), v sošných vtěleních Hanny Schygully a herecky němé "debutantky" Nastassji Kinski, lezou do postele, odkud je tento postupně vyhání. Druhá jmenovaná film obohatí výběhem čtrnáctiletých koziček. (To už by dnes nebylo možné ani v Německu.)
Jako ignorant nemohu docenit dialogFalešného pohybus Goetheovou předlohou, ale ironie nejspíš byla do jisté míry přítomna. Wenders špounuje usazenost svého filmu v sedmdesátých letech výpravou i kulturními odkazy (The Troggs: Wild Things), do níž nechává prorůstat strukturu předlohy včetně doslovných citací, nebo čehosi, co by jimi mohlo být.
Wenders na každý pád uspěl vrchovatě v tom, co mu jde nejlépe: Sugestivním navozením nálady putování, v němž je myšlenka cíle byť v podobě cesty jako ceny útěchy směšná. Co na tom, když k tomu preluduje Jürgen Knieper?Lidé uvěznění v povolání jí připadali nízcí jako šneci v trávě.

Kdo má rád Petera Handkeho (a přirozeně také Wima Wenderse) nepřinese mu ani tento film žádné překvapení ani rozpaky. Ani vnořené postavy z "učednických let Viléma Meistera" (moje nejoblíbenější Goethovo dílo) nemění nic na věci, že jde především o jazyk a budouvání mostu k myšlení (a s nimiž se činy často rozcházejí), jak se sluší a patří pro Petera Handkeho. Však i Handkeovy knihy (především "Mein Jahr in der Niemandsbucht" - Můj rok v zálivu nikoho) jsou také jakýmsi Goethovským Bildungsromanem, byť obráceným naruby: místo směrem do společnosti, tu jde o pohyb od splečnosti k individuu. Wilhelmovu učednickou dráhu (učednictví dříve také znamenalo putování) pak zakulacuje ještě Flaubertova Citová výchova a Ze života darmošlapa od Josepha von Eichendorffa. Nicméně, abych tu uvedl i jiný názor. Flmový kritik Jonathan Romney (15.4.2016) se domnívá, že "Wrong Move seems more about German history—both political and literary—than about anything else...", ale to bychom asi přikládali jak Wendersovi, tak Hankeovi, nezáměrné motivy. Handkeho prioritní otázkou je psát či nepsát, teprve po vyřešení tohoto "ontologického aspektu" je možno pokračovat - kamkoli.

Druhý diel Wendersovej trilógie cesty má niekoľko zvláštností - je farebný, voľne vychádza, či skôr reinterpretuje Goetheho predlohu a je zahalený do závoja psychologických odtieňov hlbokej temnoty, ktorá je v režisérovej tvorbe skôr výnimkou, než pravidlom. Rüdiger Vogler opäť v hlavnej roli ako nádejný mladý spisovateľ na bezcieľnej púti Nemeckom zakusuje bezradnosť a osamelosť v spoločnosti nasledovníkov, ktorí sú mu zdanlivo blízky, no predsa celkom cudzí. Najhmotnejším vyjadrením tohoto pocitu je scéna ukladania sa na spánok v chátrajúcom sídle, kde márne hľadá voľnú izbu, no napokon končí v náručí nemej dievčiny. Nasledujúce ráno, v ktorom si navzájom rozprávajú svoje sny, je naivným pokusom o zblíženie a pochopenie, ku ktorému nikdy nedôjde, a ani nemôže dôjsť. Chýba im skutočná ľudskosť a prvok, ktorý by ich dokázal stmeliť - solidarita._____Falsche Bewegungje však zaujímavý i tým, že vedie otvorený dialóg sDet Sjunde insegletIngmara Bergmana. Na to, aby zahral Wilhelm svoju šachovú partiu so Smrťou, nepotrebuje byť prítomná v podobe alegorickej postavy - i tak je všade navôkol, ako predmet hovoru i skutočnosť, zasahujúca do existencie. Keď Wilhelm prechádza so svojim tichým sprievodom ulicami, život prúdi všade naokolo, no im sa vyhýba, akoby boli odsúdení na mŕtvolné ticho, nemotu krásnej artistky s nehybným pohľadom, ktorú sa snažia zahnať zbytočnými slovami. To, že je film farebný rafinovane odhaľuje jeho krvavosť, vnútorné monológy zasa bezzubosť a sarkazmus, ktoré nie sú nedostatkom, ale výsadným privilégiom, zhŕňajúcim problém, v ktorom uviazol protagonista. Topiaci sa slamky chytá a pod vodu sťahuje i ostatných; smrť sa vracia a brúsi si zuby, keď sa takmer odhodlá k vražde; smrteľnosť sa stáva skutočnou, pravou podstatou života uprostred ničoty, ktorá vnútorne zžiera a zvonka pohlcuje; ortieľ bol vyrieknutý, sám sa odsúdil k životu._____Podľa mňa Wenders stvoril pochmúrny, temný bonmot, ktorý sa škodoradostne, úlisne plazí navôkol a triafa sa do našej neschopnosti žiť, ktorá sa mení len v prežívanie. Jeho jediným nedostatkom je čiastočný úkrok stranou vyrovnanej elipsovej réžie, ktorú uňho ako popredného predstaviteľa nového nemeckého filmu tak obdivujem -Falsche Bewegungje preto zbytočne návodný a nevyvoláva pocit uhrančivo poetickej plavby po rieke myšlienok, pocitov a nálad, pretože doň priamo vstupuje konfliktnosť a tým ho bortí. Skrátka, táto loď má kotvu, bez ktorej by sa jej plavilo omnoho ľahšie a príjemnejšie.Alice in den Städtenzačínala v automobile a končila vo vlaku, z ktorého sa kamera vzniesla do vzduchu.Falsche Bewegungna ňu nadväzuje na začiatku záberom zo vzduchu a končí sa na zemi. Zemi, ktorá mu nikdy nedovolí plne plne sa odpútať.80%

Tísnivý, intelektuálsky chladný ale precizní rozbor německé duše sedmdesátých let, který má ale i obecnější dosah. Odcizení, vyprázdněnost, bezcílnost, frustrace, dozvuky nacistického traumatu. Není snadné se prodírat mračnem symbolů a vyumělkovaných a významy nabitých dialogů, ale snadný tenhle film být nemá. 70%