Praha - neklidné srdce Evropy (1984)

Nebýt Chytilové experimentální formy, byl by to přesně ten film, který celou stopáž opakuje jednu stejnou myšlenku a který je svou snahou být co nejvíc monumentální až přehnaný. Takhle se mi líbilo zpracování historie Prahy i její současnost v rytmu tepu srdce, jindy rychlého, jindy pomalejšího, jelikož je zrovna "klid". Je to chytré, je to promyšlené a když už to vypadá, že se vyčerpalo i to, přijde geniální část se spartakiádou s hudbou Pražského výběru. Jen poselství z toho plynoucí je takové nedostatečné a až moc se vzhlížející v sobě. Btw, zajímalo by mě, jestli ta oslavná část s Husity byla na popud režimu, nebo ji tam chtěla sama Chytilová... Slabé 4*

Nejzářnější příklad "absolutního filmu," povýšený sugestivním Macháčkovým komentářem a Fišárkovým fantasmagorickým střihem. Z rádoby rutinního dokumentu, původně koncipovaného pro italskou televizi v rámci cyklu "Evropská města," dokázala Věra Chytilová vytvořit komplexní audiovizuální esej o Praze, jejím historickém významu i nevyjevených pravdách, běžně skrytých pod závojem společenského soužití. Chytilová měla jako tvůrce tu úžasnou vlastnost, že svou ze široka pojatou reflexi stavu věcí (věčné kladení si otázky "pRRRoč?"), dokázala (povětšinou) prodat divákům s takovou intenzitou, že její dílo nelze ignorovat. "A smrt je zlo, seznali Bohové. Však kdyby byla krásná, též by umírali." (Sapfo z Lesbu)

Dokázat sestavit pohledy na Prahu do jedinečné dokumentární eseje, ukázat to, co už bylo mnohokrát ukázáno, jinak, zajímavěji, dokonaleji, udělat z obyčejného dokumentu silnou emocionální výpověď, ukázat Prahu jako skutečné tepající srdce, to dokáže jen umělec s mimořádnou vizí. A takovou umělkyní paní režisérka Chytilová bez všech pochyb byla.

Praha - neklidné srdce Evropyje postmoderní koláží se strukturální posloupností. Praha v pohybu, Praha v zachovalých otiscích historie, Praha v interpretacích, Praha v reflexích, Praha ve střídání rytmu a disharmonie času a vůle člověka, Praha ve svědectví věků, Praha v proměnlivých obrazech neklidu a krásy. Chytilová v neklidném tempu a se zneklidňujícím hlasovým tancem Miroslava Macháčka proplouvá vrstvami a představou Prahy, okolo ní a skrze ni. S tím ji zdatně pomáhá jak obrazový pohyb Jana Malíře, tak hudební tleskání, v němž neschází ani Mozart, ani Kocáb, ani vzpomínky autenticity. Působivé, provokující, okouzlené půvabem umění a světem filmu. Hemžení Prahou!

Bavila ma vtedajšia Praha podľa Chytilovej; kabarety, koncerty, divadlá, rýchly život v uliciach, mladé baby a Vilém Čok. A ešte ten megacool záver so spartakiádou. Pri tých hradoch a stredoveku som, naopak, nedokázal udržať pozornosť. Na naše končiny 80.tych rokov je to ale celé neuveriteľne progresívne, takže zaukruhľujem dohora, aj keď pravdupovediac, som si to dokázal užiť iba z polovice.