Perličky na dně (1965)

Séria filmových poviedok s hrabalovskou poetikou. Jednotlivé príbehy sú síce rôznorodou zmesou nápadov, ale spája ich prúd myšlienok tvorený hlavnými postavami, ktoré sú častokrát banálne, no za nimi sa skrýva vtip ba možno aj filozofická pravda. Produkcia je dobrá. Dramatizácia deja je však na okraji jej pozornosti. V drvivej väčšine prípadov sú predstaviteľmi postáv neherci, takže ani z ich strany nemožno čakať veľký emocionálny príspevok. Výnimkou je Romance kde účinkuje mladý Ivan Vyskočil a samotný príbeh má väčší citový náboj, no napriek tomu sa nevymanil z undergroundových hraníc a atmosféra je len mierne nadpriemerná. 70%

S Perličkami na dně mám ten problém, že jde o hodně nevyrovnaný film. Vedle dobrých povídek jsou takové nepříliš záživné a zajímavé. Jiří Menzel Bohumila Hrabala docela pochopil a proto se také stal jeho dvorním režisérem. To se ale nepovedlo dalším interpretům spisovatelova díla. O lecčems svědčí i prohlášení Věry Chytilové, že od něj nic nečetla, ale stejně souhlasila s natočením povídky. Přitom šlo o docela odlišný styl, než který ona sama později preferovala. Řada tvůrců teprve začínala a podle mě tenhle způsob natáčení snímku navíc s předem danými podmínkami ne každému sedl. U jiných není vidět taková typická hrabalovská poetika.

Ťažko to hodnotiť ako celok. Skôr by si to zaslúžilo hodnotiť jednotlivé poviedky zvlášť. Tá od Menzela by dostala odo mňa 4*. Ten kto však k moto športu vzťah nemá , pre toho to nebude vôbec zaujímavé. Mňa však ako fanúšika to potešilo najviac. Za 4 by u mňa možno bola ešte tá posledná . Ostatné za 3, snáď na ten druhý. Ten ma akosi vôbec nezaujal , čiže za 2. Teda priemer ako celok : 3* !

Skoro vždy si při sledování povídkových filmů píšu poznámky k jednotlivým povídkám, abych se pak vyjádřil ke každé zvlášť, ale Perličky na dně jsem viděl při projekci, takže své dojmy nedám dohromady tak jak bych si přál, ale stejně se o to pokusím. A jelikož nejsem zrovna políbený Hrabalovou tvorbou a jeho poetiku znám hlavně z Menzelových filmových adaptací, nebudu se zmiňovat ani hodnotit podle toho, jak moc věrné jí jsou a vezmu je samostatně a nezávisle na předlohách.Smrt pana Baltazaraje prostě raný Menzel, jen umělečtější. Řemeslně (a především střihovou skladbou) je to velice působivé, ale i tak nemůžu říct, že by ve mě jeho povídka zanechala cokoli výraznějšího. Docela zajímavé, sem tam nečekaný drobný přesah (třeba o divácích motorkářských závodů), ale oproti jiným zdejším režisérům mi to pořád přišlo málo. (3*)Podvodnícijsou za mě jasným vítězem. Němec je tu sice stylově jiný, než ve svých celovečerních filmech, ale vůbec mi to nevadí, protože i v s jiném vyjádřením dokázal přijít s geniálním dílem. Jeho povídka je asi ze všech nejkratší, ale zato tak hluboká, že na to lecjaký dlouhometrážní film svým rozsahem nevystačí. Je jedno, jestli jsou staří protagonisté v běžné nemocnici, domově důchodců nebo hospicu, stejně je to pro ně konečná, ze které se už ven nedostanou, oni to vědí a jelikož je prostředí okolo nich typicky nemocničně šedé a depresivní, vymyslí si aspoň zajímavou životní minulost. Je to film, který by byl bez barev i na barevném materiálu a jeho jedinou "barvou" jsou právě ony historky, které tomu dodávají určitou uvolněnost. Do toho ještě skvěle tragikomická tečka na závěr a geniální drsný střih SPOILER z nemocničního pokoje rovnou do pitevny. KONEC SPOILERU. Tady jsem byl naprosto nadšený a Němec mě opět přesvědčil o svém nesporném umu. (5*)Dům radostije jediný barevný, nejblíž tomu, co si laicky představuji pod Hrabalovou poetikou a natolik utržený ze řetězu, že nepřestává fascinovat a bavit. V závěru jsem od něj čekal nějakou větší pointu, ale pořád se jedná o zajímavě a chytře zpracovanou povídku, po které se od Schorma už na něco určitě podívám. (4*)Automat světmě dost minul, jelikož v něm Chytilová kombinuje oba své styly (raný realistický a pozdější umělecký, který ji proslavil), které jsou natolik rozdílné, že mi vůbec nešly dohromady, naopak, strašně se mezi sebou mlátily a zanechaly hlavně dojem nefunkčního experimentu. Každopádně už aspoň vím, že meziO něčem jinémaSedmikráskami, dvou snad ve všech aspektech odlišných filmech, existuje předěl. (2*) A posledníRomanceod Jaromila Jireše má první záběry jak zKřiku, aby se pak stala svéráznou a tragikomickou (možná až lehce cynickou) dobrodružnou lovestory, která mě co chvíli rozesmívala. Sice taky končí tak, že někam prostě dospěje, ale ti neherci a postavy naprosto rozdílných charakterů, které představovali, jsou skvěle vykreslené, včetně chemie mezi nimi. Co na tom, že mě občas oba štvali, on to nejspíš byl záměr. (4*) Celkově jsem spokojený, většina povídek na mě zapůsobila, ačkoli hlavně od té méně slavné "poloviny" režijního obsazení. Ve spoustě z nich tvůrci teprve hledají svůj styl a auterský výraz (Chytilová hlavně), přičemž hledání je to určitě nedokonalé, ale zato pořád působivé a svým způsobem i sympatické. Slabé 4*

Nikdy jsem neměl povídkové filmy v oblibě a jinak tomu už asi ani nebude. Nejen v tomto snímku mi vadí nestálost a roztříštěnost, potřebuju jednolitý celek s pokud možno vyváženou technickou, scénáristickou, hereckou stránkou a to je tady řádné porušováno. Zatímco povídky natočené režiséryMenzelemaJirešemjsou na úrovni, mají jasný rukopis pozdějších děl svých autorů a hodnocení by se blížilo absolutnímu, dílaChytilovéaNěmcebolestivě kulhají, ač je jejich pointa jasná a i dnes platná. Zcela se vymykáSchormůvpodíl. Nejen že je jediný barevný, má nejlepší, všeobjímající hudbu a nejzvláštnější příběh - naivníart-brutmalířs lehkou mozkovou disfunkcí pod vedením své energickémaminkypomalovává společný dům, který prodají muzeu, plánovaně získají nový a i ten prodají.Schormovarežieprokazujevelikéhoumělces otevřenouhlavou,nápaditého,přístupnéhovšemu co jen trochu vybočuje průměrnostia fádnosti. Je velkou obžalobou minulého režimu, že mu znemožnil rozvinutí jeho možností a povolil mu točit až když byl vážně nemocný a jiskra jeho talentu pomalu ale jistě uhasínala. Celkově ale nemůžu jít na vyšší hodnocení než jsou tři hvězdy, z výše zmíněných důvodů.