Kalamita (1980)

Disciplína je u dráhy na prvním místě//Honzík Dostál(Bolek Polívka) - pro dobu nežádoucí, ovšem krásný způsob prezentace; durchem durch krutěpřísné obrazy socíku před koncem expirace, konverzačně rozhodný boj mlaďocha o místo na slunci; úsměv, který strne v němé hrůze, když začneme víc přemýšlet o nepoužitelnosti rozbité kliky u dveří - jsme uvnitř, nemůžeme ven a jediné, co zbývá, je vykopnout dveře nebo vyskočit z okna. Klasika panaZdeňka Svěráka- slovní ekvilibristika pana učitele, intelektuála a sympatického všeználka. GenialituVěry Chytilové, Laca DeczihoaIvana Šlapetylze jen těžko zpochybnit.Pozn.:Víte, co nastane, když jíte to, co si myslíte, že nejíte? Záhy zapomenete na jistotu algoritmu.

Nerozhodný snílek ve světě (ne)reálného socialismu. Trampoty čerstvého studenta vysoké školy života, toužícího se vymanit z neustálé kontroly a sevření diktovaných standardů, nejsou v osobitém režijním pojetí Věry Chytilové pouhou dobovou satirou (sic!), ale v jistém ohledu také pronikavou diagnózou české společnosti s výrazným filozofickým přesahem, který zosobňuje jak pochybující Dostál, tak i některé další zde se vyskytnuvší postavy, jejichž morální profil je vystavován rafinovaným zkouškám. Chytilovou ovšem nezajímají pocity, ty ve filmu hrají vedlejší roli, mnohem důležitější je absurdita, surrealistická snovost a trapnost, která ovšem podtrhuje vážnost situace. Této stylizaci ostatně odpovídá výběr hereckých představitelů, od spontánního Polívky až po plejádu populárních tváří pražské Ypsilonky, kteří sem vnášejí zase jiný typ humoru. Zároveň je zřejmé, že cenzura si s tím vším nevěděla rady a premiéra byla odkládána téměř dva roky. Co kdyby v kinech propukla kalamita.

Kalamita (1980) režisérky Věry Chytilové je komediálně laděný snímek, v němž humor vyrůstá jak ze slovních hříček, tak ze situační komiky. Dialogy pracují s absurditou a paradoxem; typickým příkladem je replika „To je ona, ta co tu není“. Bolek Polívka v hlavní roli Honzy Dostála působí velmi přirozeně a těží především z výrazné práce s tělem. Jeho herecký projev je založen na drobných gestech a mimice, například opakovaném drbání se na hlavě v momentech zamyšlení či bezradnosti. Další postavy působí jako přímočaré, až archetypální. Jaroslava Kretschmerová jako energická a veselá průvodčí Květa, Bronislav Poloczek v roli rázného řezníka či strojvedoucí v podání Václava Helšuse, který přehnaně radí protagonistovi, jak řídit vlak v mrazivých podmínkách, vytvářejí pestrou galerii figur. Výraznou složkou filmu je hudba, postavená na silném žesťovém základu, která podporuje groteskní i nervní atmosféru snímku. Živé hraní Laca Décziho na trumpetu dodává filmu energii a rytmus. Ve druhé polovině vyprávění tempo místy polevuje a může vzniknout dojem, že snímku „spadl řemen“. Tento pocit je však vyvážen závěrečnou scénou se závalem vagonu, v níž se opět obnovuje dynamika i dramatické napětí. Chytilová zde s ironickým nadhledem ukazuje střet zdravého rozumu s byrokratickou rutinou a kolektivní pasivitou, čímž dává filmu přesah za rámec pouhé komedie a řadí jej mezi výrazné společensko-kritické snímky své doby.

Tohle je pRostě VěRa a Bolek. Rodící se geniální dvojice, předobraz "Bohůše".Kritika systému, soudruhů ale i společnosti a její přetvárky. "Po smrti ti bude prd platný, že jsi měl pravdu". Je to až děsivě nedávno, jen v roce 81 a přesto takový rozdíl v chování a mentalitě."Dneska je jinačí svět". "To se přeci neříká, pravda". Skvělé herecké výkony. Svěrák a jeho poučující styl. "Co ty víš, co ty chceš nebo nechceš". Věry emancipace a feminismus už je tam patrný, ale příjemný a nenucený. "Tak udělej tu atmosféru, no honem..."

Zmatený Polívka se chaoticky potácí od jednoho k druhému, klasicky odhání ženy, které mu samy lezou do postele, a nakonec po prapodivné lavině ani nezvládne odházet metr sněhu a místo toho musí všechny zachránit random Zedníček, načež vše vyšumí do ještě většího ztracena. Nelze tomu upřít pár ucházejících epizodických scének, ale jinak Kalamita drhne na celé čáře.„A teď za mnou, pánové. Chasa cink!“