Pytel blech (1962)

Zajímavý filmový počin z první osoby natočit holčičí internátní ubytování u fabriiy, kde se na 20 metrech čtverečních odehrává celý život několika dívek. Takovou buzeraci a neustálý socialistický dohled bych nerozdýchal ani po láhvic rumu. Helgu Čočkovou si tu sice neužiejem, ale její komentáře a názory ANO. Holky to mají těžké, spolu dohromady v jednom pokoji, bez tajemství a bez soukromí. Někdo mě takhle ráno budit, tak dostane židlí do hlavy a do fabriky bych neletěl, no a konečná schůze, která projednává jen trošku víc lidskou bytost než povoluje norma. Tyhle časy měly něco do sebe.

Jeden z prvých filmov režisérkyVěry Chytilovej-Pytel blech- z roku 1962 predstavuje predovšetkým nevyužitý potenciál, respektíve jeho zlé prenesenie do praxe. Námet na hraný dokument z prostredia dievčenského internátu totiž vôbec nie je zlý a nezaujímavý, ale ako sa vo výsledku ukazuje, kazí ho najmä obsahová stránka. A to ako scenáristicky, tak aj spôsobom snímania z pohľadu prvej osoby, ktorý ešte "zvýrazňuje" používanie často nezrozumiteľného prízvuku obzvlášť pri vnútorných monológoch hlavnej protagonistky, ktorej identita je (minimálne z vizuálneho hľadiska) až do konca snímky neznáma. Chytilovej dielo sa zo začiatku ukazuje ako sľubné, ale s plynúcimi minútami jeho kvalita skôr upadá. Napriek tomu sa v ňom vyskytuje niekoľko nápaditých a dobre spracovaných scén, pričom ide najmä o tie, v ktorých sa objavuje svojská, ale sympatická študentka Jana.Pytel blechtak síce ponúka viacero svetlých momentov, ale ako celok diváka skôr sklamáva. O to väčšia je to škoda pre svoj námet a dobu vzniku. Mohlo to dopadnúť oveľa lepšie.

Pytel blech, samostatný debut Věry Chytilové, je sice zajímavým vykročením novým filmovým směrem v tehdejším Československu, avšak tolik zmiňovaný pojem autenticity je více než pochybný. Inscenace se sice může pokoušet přiblížit k autenticitě výpovědi, přesto již svou podstatou je cokoli inscenovaného od toho autentického rozdílné a vzdálené. Navíc, ta vychvalovaná autenticita někdy poměrně výrazně po autentické stránce drhne a stává se strojeností. Strojenost, podobně jako jiná zmechanizování, může být sice zdrojem trapnosti, komična, smíchu, dokonce může být autentická, avšak v tomto případě je strojenosti dosaženo právě vytržením z autentičnosti a vržením do neznámého prostředí. Hodnotu má film tím, že vykládá a předkládá svět a život ženy ženou, svět a potřeby mládí prostřednictvím mládí. Je to pohled stylizovaný (což je vlastně dobře), má tedy nadhled, je to pohled rovněž emancipovaný a po životě žíznivý.

Jak by řekla Chytilová, toto není film pro blbce. Kdo čeká nějakou hollywoodskou story, tak bude velmi zklamán. Je to čisté cinema verité. Krásná ukázka doby a komunistického stylu "výchovy" mládeže. Dokonalý je ten způsob provázení filmem kamerou, která je očima a komentáři pronášenými jakoby v duchu jednou z dívek

"Ty ti kecají jak náměsíčné…"Na dívčím internátním pokoji se "drbe"  o sto šest. Pro mě jako pro chlapa to bylo místy dost nudné žvatlání o ničem, ale z filmařského hlediska ten nápad dívat se na ten dívčí svět očima (doslova řečeno) jedné z nich (Helgy Čočkové), vůbec není marný. Komplet neherecké osazenstvo vytváří pocit dokonalé autenticity, a někdy tak máte skoro pocit, jako byste sledovali dokumentární film. Atmosféru přitom poměrně dobře podtrhuje i příjemná dobová hudba Jana Klusáka. V závěru dojde i na jednu "živější" scénu v podobě schůze závodního výboru, který řeší kázeňský problém jedné z tamních dívek. Líbila se mi i závěrečná scéna z taneční zábavy. Uvažoval bych i o čtyřech hvězdičkách, ale ten internátní "slepičinec", ten "pytel blech" byl někdy vážně na palici.