Koyaanisqatsi: Život v nerovnováze (1982)

Mrazivá, takmer polstoročia stará výpoveď o kolobehu, ktorý sa rozdvojil vo dvoje. Postupné vzďaľovanie sa človeka od prírody, ktorá mu bola domovom celé miléniá zapríčinilo jeho úplné odtrhnutie sa od nej. Vytvoril si vlastný kolobeh podmienený kapitalizmom a konzumným spôsobom života, čo Godfrey Reggio zachytáva prostredníctvom svojho pôsobivého a žánrovo anarchistickému „dokumentu“.
Výpoveď sa začína akoby vyčlenením dvoch strán osi, na ktorej budú zábery ilustrovať vzťah človeka k prírode – začiatok sú jaskynné maľby a vzápätí po nich nasleduje prestrih na akúsi ťažkú „mašinériu“ plodiacu oheň, očividne zostrojenú tým istým druhom, aký je v prvom prípade primitívne zobrazený na nástennej maľbe. Pocit stiesňujúceho pocitu je posilňovaný od prvej chvíle hudbou Philipa Glassa, práve na začiatku zaznieva v piesni dokola titul filmu: koyaanisqatsi, spievaný mužským zborom mrazivým basom. Po počiatočnom porovnaní nasledujú zábery idylickej americkej prírody (čo môže dnes, o 40 rokov neskôr znieť ako oxymoron). Vysoké hory, zelené lesy, oranžové kaňony, ktoré sprevádza optimistickejšie znejúca hudba, po nich nasleduje téma majestátnych nebies a vodstva, sprevádzané dychovými nástrojmi.
Zrýchlená hudba sprevádza zábery na techniku a ešte nie priam znepokojujúci pocit zo zásahu človeka do prírody. Vďaka lietadlám sa predsa človek priblížil NEBESÁM, cíti sa ako VTÁK. Ovládol nebo, vodu, oheň, Zem.
Cez predstavenie technologického pokroku sa Reggio prepracováva k zbraniam hromadného ničenia, ktoré po vyvrcholení vystriedajú mrakodrapy USA. Deštrukciu strieda pokrok, vytvorenie niečoho nového, utešené civilizované metropoly, ktorých strechy sa týčia ako vrchy Babylonskej veže kamsi, kam si myslia, že patria. Lenže človek ničí nielen prírodu, ale aj produkty svojej vlastnej výroby, a tak sa divák zrazu opäť prizerá, ako zjavne samovoľne budovy explodujú a ťažký betón padá k zemi.
Zástupy ľudí čakajúcich pred okienkami v akomsi centre. Pásy ľudí rinúcich sa do metra. Pásová výroba. Opäť zrýchlenie tempa, konzumná spoločnosť je neustále v pohybe, kúpiť si potraviny v super-hypermarkete je menej náročné, než si ich dopestovať a lacnejšie než si ich kúpiť na trhu.
Ako to v prípade dokumentárnych filmov býva, hudba tu zohráva podstatnú úlohu. Vďaka nej sa divák nalaďuje nielen na náladu snímok, ktoré vidí, ale aj ich rýchlosť, ktorá pri krátkej strate pozornosti môže nepozorovane dramaticky stúpnuť. Tak ako predposledný záber celého filmu – do neba stúpajúce teleso, možno explodovaná raketa alebo jej časť, ktorá síce stúpa nahor, ale v stave značnej deštrukcie. Tak ako civilizácia, ktorá sa od jaskynných malieb neuveriteľne technicky vyvinula, čo sa v raných štádiách právom oslavovalo. Dnes sa však bavíme o človeku lenivom, konzumnom, človeku v neustálom kolobehu nezdravého životného štýlu, človeka v nerovnováhe. Bavíme sa jednoducho o koyaanisqatsi.

* Život, který volá po změně (proroctví kmeneHopi) * Pokud byl někdy nějaký film určen ke sledování v kině, pak je to tento. Ale i bez přidané hodnoty velkého plátna, které nabízí plné ponoření se do děje, film skutečně uchvátí okázalostí (a to jsem si donedávna myslela, že výraz automaticky sebou vleče pejorativní stín). // S kombinací epiky v obrazech, pozoruhodné kameryRona Fricka,rostoucí intenzity a opakujícími se motivy původní hudbyPhilipa Glassevyvstává v mysli přesvědčení, že žádný (podtrhuji) hraný film není schopen příjemcovi poskytnout autenticitu Skutečnosti. // Snímek, datován rokem 1982, je v plnosti transformativní meditací o současné nerovnováze mezi Člověkem a širším světem, jež ho obklopuje. Zmatek a hluk v životě nás všech se ve filmu odráží formou pantomimy - není potřeba slyšet vyřčená slova, ani jakýkoliv komentář: jednoznačný bez nutnosti dalších interpretací. // Snímek vyžaduje kapitulaci sledujícího v naprostém soustředění: óda na technologie střídá pouštní scenerieMonument Valley, proslavené westerny z 50. let. (Tehdejší) Současnost v elektrickém vedení, dolech, atomových výbuších; tempo snímku nabírá na obrátkách v demolicích opuštěných sídlišť, scénách městské dopravy ve zpomalených záběrech nebo zrychleném časosběru; továrenská výroba hot-dogů, sušenek, nástupy-výstupy z vlaků v lidských chumlech, exploze testovací rakety NASA, v troskách dopadajících na zem. // Nelze docenit, do jaké míry hudbaP.  Glasseudává tón a rytmus filmu, který se neustále, v cyklech mění. //GodfreyReggiozjevně neměl v úmyslu ukázat na nespravedlnost, sociální deprivaci, války. Myslím, že zobrazuje bestii v nás, na kterou jsme hrdi (!) a tou je způsob života. Režisér zbytečně maskuje vlastní obavy ohledně směřování lidstva - přechod člověkaZexistence v přirozeném přírodním prostředíDoprostředí masové technologie, vnímán jako pokrok, je zničující.P.S.: řečnická otázka: jaké artefakty, co hmatatelného, hodnotného, skutečného bylo/bude (?) lidskou rukou vytvořeno v 21. století, aby přetrvalo alespoň dalších sto let…Teď, ale velice často, přemítám o tom, že jsme si Pokrokem tvářícím se v roli zjednodušení života pouze zkomplikovali vlastní existenci.

Pokud se nějaký film dá nazvat audiovizuální filmová báseň a filmová esej v jednom, tak je to tento umělecký počin režiséra Godfreya Reggia, první část v tzv. Qatsi trilogii. Název pochází z jazyka Hopi a znamená „život v nerovnováze“. Film nemá klasický děj, dialogy ani vypravěče, místo toho využívá působivé vizuální obrazy a hudbu Philipa Glasse k vytvoření meditativního zkoumání vztahu mezi člověkem, přírodou a moderní civilizací. Film nic nepodsouvá, jen ukazuje obrazy, je na každém divákovi, co v těch obrazech bude vidět. Já tam vidím primárně zamyšlení nad otázkou "quo vadis, lidská civilizace?", a film ani za 43 let od svého vzniku neztratil nic ze své svěžesti a aktuálnosti. Z dnešního pohledu se ve filmu zobrazené trendy ještě zhoršily. Ještě větší ničení životního prostředí, ještě větší přetechnizovanost a odlidštěnost moderní civilizace. Film používá na tehdejší dobu jistě svěží kamerové techniky jako zpomalené záběry, timelapse sekvence a dlouhé statické záběry, nebo záběry z dronů (které tehdy neexistovaly). Začíná přírodními scenériemi (pouště, hory, mraky) a postupně přechází k zobrazení urbanizace, industrializace a hektického života ve městech. Záběry ukazují například továrny, dopravní zácpy, masové konzumní společnosti nebo demolice budov. Zobrazuje výbuchy jaderních zbraní, balistické rakety, těžbu surovin, zemědělství, život v urbanistických králíkárnách, hemžení lidských měst. Nebo hypnotické záběry na padající vodopády, zrychlené sekvence na tvorbu mraku, záběry pouští. Film kriticky zkoumá dopad moderní technologie a konzumního způsobu života na přírodu a lidskou duši. Název „Koyaanisqatsi“ odkazuje na nerovnováhu způsobenou lidskou činností, která narušuje harmonii světa. Minimalistická hudba Philipa Glasse je klíčovou součástí filmu. Její hypnotický rytmus a opakování podtrhují náladu a rytmus záběrů, od klidných přírodních scén po chaotické městské pasáže.

Pozoruhodnost tohoto filmu podle mě spočívá v tom, že se tu spojují dva důležité aspekty: minimalistická hudba Philipa Glasse a vizuální esej Godfreye Reggio. Oboje dohromady pak vytváří podmanivý meditativní zážitek, kterému když se plně oddáte, dokáže ve vás zanechat hluboký dojem. Zároveň toto spojení může vzbuzovat nápady, že na za vážnou hudbou již nemusíme chodit pouze do koncertních sálů a nemusíme ji vnímat pouze ušima. Protože když ji spojíte s obrazem v dokonalém souzvuku, můžete očima získat stejně hluboký a bohatý zážitek. Několikrát jsem se během sledování přistihl, že nemohu odtrhnout oči od monitoru, protože film dokáže velmi dobře působit na diváka, což je dost možná jeho největší přednost. Ano, můžeme ho číst i jako dokument o stavu naší civilizace, ovšem myslím, že budeme - li jej brát jako všeobjímající ságu o stavu světa, je to podle mě mnohem zajímavější pohled.

Koyaanisqatsi a veškeré jeho součásti všichni prožíváme každým dnem, dobrovolně a s radostí, nebo nedobrovolně a v útrapách. A i kdybychom našli na Zemi tvora, který se zatím nenechal dohnat jediným záběrem dokumentu, nevyhnutelně se společně s námi ostatními bude vézt vstříc neveselému vyústění příběhu civilizace, jež už dávno se smutným úsměvem a pokryteckou nadějí přijala svou dystopickou realitu. Závěr snímku nese jasné poselství, jehož podstata by měla být uchována v každé časové schránce. Ti po nás příchozí pak dokáží snáze pochopit, jak nám nebylo pomoci a že mnozí jsme tu průzračnou hořkou pravdu většinu života nesli v sobě a stejně se nemohli vymanit ze spárů kolektivního osudu. [85 %]