O něčem jiném (1963)

Tahle paralelní psychologická sonda do života dvou zcela odlišných žen na mě místy působila jako dokument (viz záběry z tréninku Evy Bosákové) a to neustálé skákání z jedné životní reality do druhé mi tak místy přišlo přeci jen poněkud nepřirozené. Ovšem musím vypíchnout způsob jakým je to celé natočeno. Řada záběrů (i z těch gymnastických nácviků) je natočena opravdu zajímavě, někdy přímo originálně (viz třeba zastavení záběru na gymnastický skok určitý okamžik, opakovaný záběr z jiného úhlu pohledu, záběr vzhůru nohama). Pokud jde o příběh druhý, zde mi ten přerod Věry z postavení matky na plný úvazek do role milenky mladšího muže přišel tak nějak divně naznačený, na druhou stranu jsem pak dost čekal, jak to celé skončí. A opět ten přerod zpět byl jen lehce naznačený, nikoliv jasně dovyprávěný. Ale svým způsobem to bylo originální pojetí. Závěr, v němž se u obou žen všechno vrátilo do svých zajetých kolejí, byl možná až překvapivě idylický, ale asi chápu, že přesně to byl filmařský záměr. Ukázat, že snít o "něčem jiném" je jedna věc, druhá věc je ono „jiné“ dlouhodobě žít. Dnes by takovýto totální přerod osobnosti člověka byl asi zcela uvěřitelný, v šedesátých letech patrně nikoliv. Jinak ještě musím vypíchnout úžasnou Šlitrovu muziku, která filmu dodává výborné hudební kulisy.

15.05.24: Velmi na mě zapůsobily scény tréninku, kde se do gymnastky velmi silně obouvali. Asi tak vypadá motivace ve vrcholovém sportu (a pro muže to má asi význam), ale dost mě z toho mrazilo. Bohužel si nedělám iluze, že by se spousta trenéru chovala v dnešní době jinak... (vizSoukalová)Jinak celkově velmi zajímavý pohled do strastí životů žen z různých částí společnosti. [Nisa Film Fest, Liberec]

Dvě ženy, každá žije jiný život a každá touží právě po tom, co nemá. Stejně jako většina z nás. Faktem je, že zatímco jedna je nespokojena v manželství, sama způsobuje nevěru, platí pro ni, že čím kdo zachází... Ale když se jí manžel ke stejnému přizná, najednou jí dojde oč vlastně přišla nebo mohla přijít. Naopak Eva má sportovní úspěchy, ale už jí to nebaví. Sport, a gymnastika zvláště, je především dřina. Každý bychom asi konec viděli jinak, protože co člověk, to názor, ale většina lidí má stejně ráda každodenní jistoty, které zná ačkoli v duši touží po změně.

O něčem jinémje potvrzením, že Věra Chytilová vykročila jiným směrem se svou představou o filmu. Jiná je především forma, jež vzbuzuje zdání pravdy, tedy uvěřitelnosti, přičemž je však "skutečnost" stylizovaná, to znamená modelovaná. Ani to však nebrání tomu (spíše však zřejmě právě proto), aby mezi sebou obě linie vyprávění laškovaly, doplňovaly se, kontrastovaly a splývaly se sebou svým vyzněním. Jinou je také základní otázka o naplněnosti života ženy, na niž navazuje myšlenka o touze po změně života. Chytilová předkládá dvě kontrastní polohy: ženu úspěšnou (toho času to samozřejmě byla vrcholová sportovkyně, byť šlo svým způsobem v socialistické zemi o záměrný paradox) a ženu v domácnosti (tedy hospodyně a vychovatelka). Ani úspěch nezabrání vtíravým myšlenkám na změnu života, neboť stereotyp umí být psychicky vysilující i v úspěchu. Natož pak v obyčejnosti, všednosti, každodennosti. Smysluplnost života? V této otázce vzájemně se sráží zájmy druhu se zájmy individualizace. Ostatně, samotné vtíravé přání po změně pro drtivou většinu lidí zůstává jen nesplnitelným snem, popřípadě výmluvou nebo něčím jiným podobným, neboť skutečně radikální změna života představuje ztrátu všech dosavadních jistot, pochybnosti, hledání, tápání, vzdání se všeho dosud získaného a známého, a to si skoro nikdo netroufne. Jde tak o vykročení z dosavadní podoby sebe sama, ze škatulky, kterou nám přiřklo okolí nebo jsme ji přijali víceméně dobrovolně a prostředí ji jen spoludotvořilo. A z toho - z té ztráty důvěrně známého, byť ubíjejícího - obvykle přepadá člověka hrůza a strach. Hlavním centrem zájmu jsou úspěšná sportovní gymnastka Eva (tehdy již dosluhující Eva Bosáková) a nenaplněná žena v domácnosti Věra (Věra Uzelacová) s jízlivější pointou jejího dobrodružství. Z dalších rolí zaujmou Věřin nevšímavý manžel Josef (Josef Langmiler), Věřin nevyzrálý milenec Jirka (Jiří Kodet), Evin neúprosný trenér (Luboš Ogoun) či jediná skutečně autentická postava, Věřin malý synáček (Milivoj Uzelac ml.), který měl již modelování skutečnosti plné zuby.O něčem jiném: je to hravé, potměšilé, emancipované, souladné, sarkastické, s labužnictvím jsou zde podány ty zažité, ustálené vzorce chování ve vztazích.

Dvě komorní dějové linie, obě zcela o něčem jiném, obě propojené vnímavým režijním dotykem, vypravěčskou lehkostí a psychologickou věrohodností. Obraz dvou odlišných žen na pokraji nervového zhroucení, který realitu nepřibarvuje, ale takřka dokumentárně zachycuje a umožňuje se do ni hluboce ponořit. Netřeba sice vidět vícekrát, ale rozhodně se jedná o jeden ze základních pilířů definujících formální úroveň a obsahovou uštěpačnost naší nové vlny...