Naqoyqatsi (2002)

Třetí díl Quatsi trilogie, název v jazyce Hopi tentokrát znamená „život jako válka“, od prvního dílu jej dělí 20 let, a mezitím se udála digitální revoluce, tj film se zaměřuje na digitální éru, globalizaci, nadvládu technologií a dehumanizaci společnosti v 21. století. Na rozdíl od předchozích filmů, které se opíraly o záběry přírody (Koyaanisqatsi) nebo lidského života v rozvojových zemích (Powaqqatsi), Naqoyqatsi využívá převážně archivní záběry, digitálně upravené obrazy a abstraktní animace, aby zachytilo „virtualizovaný“ svět. Film začíná záběrem na Babylonskou věž na obraze Pietera Bruegela, symbolu lidské arogance a chaosu, doprovázeným temnou hudbou Philipa Glasse. Tento obraz nastoluje téma civilizace, která se ničí vlastní ambicí. Následují scény zachycující technologickou kulturu – počítačové rozhraní, binární kódy, satelitní snímky, burzovní grafy, reklamní poutače a digitální displeje. Tyto obrazy jsou často manipulovány (např. přebarveny, zpomaleny nebo deformovány), aby zdůraznily odlidštění a umělost. Film obsahuje archivní záběry válek, vojenských technologií, atomových výbuchů a protestů, které ilustrují název „život jako válka“. Záběry vojáků, tanků a dronů kontrastují s obrazy civilistů a dětí, což zdůrazňuje destruktivní dopad konfliktů. Dále jsou zde sekvence zachycují sportovní události, celebritní kulturu, televizní obrazovky a davové scény, které ukazují homogenizaci společnosti a manipulaci médii. Například záběry olympijských her jsou zpomaleny a digitálně upraveny, aby působily jako mechanické rituály. Film končí abstraktními obrazy – například digitálními animacemi lidských těl nebo hvězdného nebe – a záběrem parašutisty padajícího k zemi. Tento otevřený konec naznačuje nejistotu o budoucnosti lidstva, balancujícího mezi technologickým pokrokem a sebezničením.

Powaqqatsi  jsem viděl kdysi dávno ve svém filmovém pravěku a snímek ve mně vyvolal bezbřehé nadšení. Krátce poté následoval Koyaanisqatsi a pozitivní reakce  se opakovala. O to víc jsem se těšil na závěrečnou část trilogie, ze záhadných důvodů mě ale celé dekády míjela. Po shlédnutí jsem pochopil příčinu.  Nejde o filmovou událost a důstojné navázání na předchozí Reggiovo dílo. Natvrdo řečeno, nejde v  rámci srovnatelné tvorby s odstupem času ani o průměr. Příznivé hodnocení v tomto případě zajišťuje úcta filmových fanoušků k tvůrci, nostalgie, setrvačnost a v pár případech možná i trocha kulturního snobismu. Počítačová animace výrazně zestárla a už tak problematický koncept  odsoudila k cestě do zapomnění... Celkový dojem: 35%.

Půjdu proti proudu. Přišlo mi to, jako kdyby se někdo pokusil natočit Reggia reggiovštěji než on, a tak přidal i negativní bhraz, počítačové triky a počítačovou grafiku, a to vše, aby odvedl pozornost od toho, že tentokrát se téma vyčerpá po asi dvaceti minutách a od té doby jde jen o opakování již řečeného. Samozřejmě s „originální“ myšlenkou další komety na konci. (Kromě tématu válčení jsou zde mimochodem ještě odkazy na média nebo upravování genů lidí.)

Zakončenie dokumentárnej trilógie režiséraGodfreyho Reggiao planéte Zem a ľuďoch, ktorí ju obývajú, čiže nás všetkých. Tretí film série, ktorý uzrel svetlo sveta v roku 2002, sa zameriava najmä na problémy(?) nového milénia. Z mnohých záberov sa zdá, že Reggia pri tvorbe značne ovplyvnil fenomén Y2K (aj keď tomu tak nemusí byť), keďže dokument zobrazuje spleti jednotiek a núl, počítače, ako aj autorove vízie budúcnosti. Tie spolu s ostatnými zábermi nie sú nijako komentované, "tradične" ich dopĺňa iba svojský hudobný sprievod, ale divák dokáže vyčítať, že Reggio ich zobrazuje so snahou kritického vykreslenia. Ako keby sa desil toho, čo so sebou nové technológie nového tisícročia prinesú. Z diváckeho pohľadu sú tieto snahy čitateľné, ale nevyvolávajú žiaden strach ani kritické pohnútky. Divák má z veľkej časti filmu skôr pocit, že ide pozliepanú zmes najrôznejších "stock footage" záberov, ktoré sú miestami vizuálne odeté do sépiových či negatívnych tónov. V jednej chvíli sa tu dokonca objaví aj nevkusne vyzerajúca 3D grafika zo začiatku milénia v podobe virtuálnych postáv. Reggiov počin v tomto prípade ničím výrazne nedokáže nadchnúť. Snáď jediným pozitívom sú asi dva priame prechody z jedného záberu do druhého, ktoré, hoc sú obsahovo odlišné, na seba dokážu z vizuálneho hľadiska nadviazať, čo v konečnom dôsledku vyzerá veľmi dobre.Naqoyqatsije lepšie akoPowaqqatsi, ale horšie akoKoyaanisqatsi. Z obsahového hľadiska sa (pravdepodobne) zameriava na vstup ľudstva do 21. storočia, respektíve nového tisícročia, nazerajúc naň Reggiovým kriticko-experimentálnym autorským okom. V istých momentoch dokáže dokument zaujať, čo sa však o ňom nedá povedať ako o deväťdesiatminútovom celku. Z toho hľadiska totiž ide o priemerné dielo, ktoré obsahovo nesadne každému. A rovnaké konštatovanie možno uplatniť prakticky na celú trilógiu.

Po delší době jsem si zkompletoval tuhle pozoruhodnou trilogii (Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a právě Naqoyqatsi). Předchozí dvě části se mi líbily, dokázal jsem se s tvůrci naladit na stejnou vlnu a ponořit se do sledování. U poslední části tomu bohužel tak nebylo, líbila se mi nejméně a dodíval jsem se na sílu. Tvůrci se bohužel shlédli v technice a v různých obrazových filtrech. Místo úchvatných obrazů naší planety a společnosti, nabízejí rentgeny, ikony, různé technické detaily, portréty známých osobností a většinou je to v podivném filtru. Technická stránka mě extrémně rušila. Navíc opět platí, čím víc chtějí tvůrci být moderní, tím více jejich dílo zastará. Pohledy na moderní techniku o dvacet let později nikoho neuhranou. Vytratilo se pro mě tak to největší kouzlo - ponoření se do nádherných obrazů pospojovaných do fungujícího celku s výtečným vyzněním. To byla charakteristika prvních dvou snímků. Naqoyqatsi je pro mě sled odpudivých obrazů slepených do nefunkčního celku, který poselství autorů vyznít nenechá. No aspoň jsem u toho naloupal nějaké ořechy, slabé dvě hvězdy z úcty k předchozím dílům.