Až na dno (2017)

Ať už Wenderse na literární předloze J.M. Ledgarda zaujalo cokoliv, z adaptace lze jen těžko poznat, co to bylo. Efemérní storka o náhlém vzplanutí vědkyně a agenta, spojených živlem vody, říznutá le Carrém aMagickou hlubinou, je jaksi příliš humpolácká, ezoterická, málo podobná obvykle subtilnějším Wendersovým ne-příběhům.
Zpočátku se dá doufat, že Wenders volbou něco sleduje. Setkání hrdinů se halí do Wendersovy neokázalé, jemné filmařiny a nechybí mu dokonce neurážející romantická jiskra. Vikander a McAvoy hrají příjemně civilně a na 50 % z nich je radost pohledět. Vikander je navíc jednou z těch hereček, které by mohly předčítat jízdní řád a poslouchalo by se to dalo, což pomáhá scénám, v nichž znejisťuje diváka záběry na svůj kostnatý zadek.
Jakmile se hrdličky rozletí po světě, což odpovídá druhé polovině filmu jen přibližně, protože Wenders se takticky vyhnul přísně lineárnímu vyprávění, a McAvoy neodpovídá na zprávy a Vikanderové hrdinka se nesoustředí na práci a trpí, film se nejen půlí, ale i třepí. Je legitimní předpokládat, že Wendersovi nešlo o to, aby bylo divákovi v této fázi dobře a skvěle se bavil, a že rozetnutím na dvě části, z nichž v jedné se čelí vědeckým, exaktním, a ve druhé společenským a kulturním problémům, chce cosi sdělit. Filmařské kvality i v této fázi zůstávají na vysoké úrovni, ale nepřebijí morální kýč kořenící nejspíš v předloze. Mám pocit, že by Wenders v této polovině udělal nejlépe, kdyby se jako v dávné minulosti vykašlal na scénář a nechal hrdiny v jejich novém odděleném habitatu jen tak antoniovsky být.
Vlastně i v té první - vyhnul by se tak tomu, aby v jistém smyslu sympatizoval s McAvoyovými trýzniteli, kteří mají existenciálně a spirituálně pevnější kotvy, než jsou vzpomínky na víkend ve francouzském hotelu.

Hodnocení zda neodpovídá, je to lepší než na 55%. Minimálně ta romantická linka, ty chvíle spolu, jsou fajn. Jde krásně vidět, jak funguje chemie mezi nimi, jak je to hravé a zároveň kouzelné. To vše po tom? Možná by to v obou částech vydalo na vlastní film, ale je to ukočírované, nikdy se to nedostane mimo rámec a až do konce to zůstane uvěřitelné.

Herecký koncert McAvoye a herečky Vikander.Tomuhle filmu pomohli udržet jakž takž  slabý scénář na snesitelné úrovni.Tady se nemusel režisér bát detailních záběrů na obličeje těch dvou.Konec jsem tak nějak tušila ale scénář ho nechal pootevřený.Ale  mizející obličej Vikander v posledních záběrech dává tušit realitu.

"Každý člověk je kouskem kontinentu a k něčemu patří."Jedno náhodné setkání a milostné vzplanutí dvou povoláním odlišných lidí, které spojila voda.  Romance mezi kouzelnou Vikander a sympaťákem McAvoyem je pěkně jiskřivá. Škoda tak slabé pointy. Čeká se na dojemné setkání ke kterému nedojde. Pokud přežijete to filozofování tak je to film na jeden melancholický večer.6/10

Rovno napíšem, že nie sú to poctivé 4*. Príbeh mieša prvky klišé s určitou originalitou a emócie skôr hladí a jemne hryzká, ako by ich nabíjal. Je to skôr také rozplývanie sa nad krémešom vo výklade niekde v centre Paríža. A keď v určitej chvíli precitneš, ako lížeš výkladné sklo, nemáš zuby a spomenieš si, že si vlastne bezďák. Proste trochu taká "iná" poetika.