Střílejte na pianistu (1960)

Ufff, nebavilo mě to ani trochu. A to mě dosud režisér François Truffaut a jeho filmy jinak bavily hodně. Fahrenheit byl výborný, Americká noc zábavná a i to Poslední metro mělo své světlé chvilky. Naproti tomu Pianista na mě působil jako nezábavné cvičení studentů filmové školy. Občasný záblesk geniality, ale jinak nevyzrálost v budování atmosféry, ve stavbě příběhu, ve vykreslení zajímavějších postav, či ve schopnosti napsat poutavější dialogy. Charles Aznavour mě také herecky vůbec nepřesvědčil a jeho plachý pianista mi byl úplně ukradený. To střídání stylů… kriminálka, hudební film, komedie, ... nepůsobilo ani přeplácaně, protože opět nevyznělo vůbec nijak. Truffaut si jen tak pohrával a jak jsem psal, občas v detailu je to dobré, ale jako celek to nedrží absolutně pohromadě.Také mi přišlo, že mu nezáleží na příběhu ani na postavách.Spíše chtěl vždy udělat dobrou jednu scénu, bez toho, aby ji pak vsadil do celku. Film jsem sledoval tři večery a musel jsem se nutit jej dokoukat. Možná někdo ocení klavírní hudbu a … něco jiného. Za mě jsou to slabé dvě hvězdy.(30%)

Líbilo se mi to více než Truffaultův první film, bylo to takové vyzrálejší. Akorát se mi to líbilo spíše ze začátku, poslední čtvrtina a celé vyústění mi přišlo divné, neuchopené, nedokončené. Až na konci mi došlo, že to hrát Aznavour, vůbec jsem ho nepoznal. No třeba ty všechny jeho film nakonec letos dám, pokud budou dobré jako pianista, ani to nebudu brát jako ztrátu času.

Tragikomická filmová dramatická poezie, která je schopna okouzlit promyšlenými stylistickými prostředky a herecky přirozeným, přesto skrytým uměnímostýchavého pianistyv hlavní roli. Ačkoliv se jedná o film, který záměrně stojí mimo realitu, přesto je ve volné poetické souhře obrazů mimořádně citlivý a obdivuhodný.

Dojem z filmu je, že šlo o štylistické cvičenie, pri ktorom vôbec nejde o postavy. S tými žongľuje tvorca ako sa mu zachce, mierim hlavne na pianistove ženy života. S filmom mám problém, lebo postavy strojene prednášajú hlášky zo scenára a ich význam či prepojenosť na ďalšie scény nemá priestor doznieť, lebo sa v rýchlom tempe ide na ďalšiu epizódu. Na druhé pozretie sa to dá zhltnúť, no istá pachuť zostáva. Prílišné zameranie sa diela na formu, a ktoré navyše nejde v ústrety divákovi, je u mňa odsúdené na rýchle zabudnutie.

[3,5*]     Truffaut je mi blízky, ale tento film mi celkom nesadol, nedokázal som sa pri ňom baviť tak ako by som si predstavoval. Ústredná dvojica sa mi herecký páčila, film mal niekoľko silných momentov (spomienka na manželku, prvé kontakty s Lenou), ale väčšinou ten film plynul tak nejak nezáživne. Hlavný problém som mal s postavou pianistu, ktorý bol taký nijaký. Mal byť akože hanblivý, čo by bolo v poriadku, lenže ani tú hanblivosť som mu nejak neveril, boli tam scény, ktoré to úplne popierali (napr. scéna s prostitútkou, mimochodom dosť prekvapivá a vôbec nie zlá rola "Angeliky"). Zaradené v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete.