Nikdo mě nemá rád (1959)

Konečně se dívám na filmy Francouzské nové vlny, a i když jsem dal 4*, film Nikdo mě nemá rád je vlastně za pět. Ale musím si v tom udělat pořádek a nemůžu přece dávat všem těm úžasným filmům plný počet. Truffautova prvotina se mi líbila o malinko méně nežGodardovaaResnaisova. Truffautovi se nelíbil filmToulaví psi bez obojků(1955) tak moc, že se rozhodl natočit podobný, ale více reálný film. Zároveň tak dlouho v časopise Cahiers du cinéma kritizoval festival v Canes, až se na něj dostal s tímto filmem a vyhrál cenu za režii. Jinak nevím, co k dílu dodat. Podívejte se na něj. Stojí to za to. Na realitě snímku je vidět, že vycházel z vlastních zkušeností.

Ty filmařské prostředky jsou tak slastně sledovatelné napříč filmem. Ať už jde o větší monitoring píšťalky a její výskyt napříč filmem (vždy jen u autorit a omezení - neříkejte mi, že se v tom nedá najít implicitní význam) či témata, která film mapuje. Nejde ani o to, že by snad postava byla ignorována, jde spíše o individuální pocity, co může takový člověk prožívat, ať už jde o samotu či empatii ze strany všech ostatních. A to, i když třeba narazíte jen na něco, co byste vidět nechtěli. Jak málo se jen lidé znají a navzájem se otvírají druhým, je ve filmu více než zřejmé a o to smutnější. Je to pocitovka, která ale ještě svojí estetikou a přeci jen zábavným formátem dodává o to více.Truffautaa novou francouzskou vlnu obecně si zkrátka musím nakoukat.

Príbeh o problémovom chlapcovi, malom hajzlíkovi, ktorý dostáva lekciu vo svete dospelých. Stále som čakal na niečo, čo by ten film pozdvihlo, ale nedočkal som sa. Kritika spoločnosti a systému je jedna vec, ale keď sa dieťa dá na cestu záškoláctva, klamstiev, fajčenia, drobných podvodov - či už v škole alebo doma, neskôr útekov z domu, krádeží a ani nápravný systém nie je pre neho varovanie, takýto mladý človek jednoducho nemá budúcnosť. Rodina síce nebola ideálna, ale ani to nie je dôvod na jeho ospravedlnenie. Adekvátny trest neprichádza, aj keď nejaké pokusy sú. Nedotiahnutý záver len podčiarkuje to, že sa s režisérom nezhodneme.

Tak tímto jsem završil svoji exkurzi do tří seminálních filmů Francouzské nové vlny,U konce s dechem,Hirošima, má láska, aNikdo mě nemá rád. Tento film pojednává o 13-ti letém chlapci Antoine Doinelovi, který vyrůstá v chuché pařížské čtvrti a který má problematické chování. Jedná se částečně o Truffautovu vlastní autobiografii. Antoine žije v dysfunkční rodině bez lásky, matka na něj kašle a tahá se s milenci, otec není jeho vlastní otec, ale otčím, v rodině žádnou podporu nemá, cítí se nechtěný, nemilovaný. Antoine má problémy ve škole, začne chodit za školu, utíkat z domova, lže rodičům, učitelům i policii. Vše vyvrcholí tím, že ukradne psaní stroj z práce svého otčíma a má v úmyslu jej prodat, aby měl peníze na útěk z domova. Ze školy je vyhozen, rodiče jej nezvládají, a tak se do situací vloží jakási francouzská verze OSPODu a umístí jej do Diagnostického ústavu pro mladistvé, kde poté z psychologem rozebírá příčiny svého chování. Antoine nakonec z diagnosťáku uteče a doběhne k moři na pláž. Moře vidí poprvé v životě, podívá se do kamery a tím film končí. Film je opravdu velmi působivý a člověk s Antoinem po celou dobu sympatizuje. Takových dětí jako Antoine jsou plné ambulance dětských psychiatrů, nejspíš by se mu šoupla diagnoza "F92 - Smíšené poruchy chování a emocí s počátkem v dětství". Jenže ta problematika poruch chování u dětí je složitá. Často za to může dysfunkční rodina, ale někdy je prostě dítě vrozený psychopat a rodina za to nemůže.

Ať je pozdější chování hlavního hrdiny jakkoliv zavrženíhodné, důvody k němu film ukazuje zcela jasně. Odvržení, nezájem, nepochopení doma či ve škole je cestou k samotě. Jediným jeho útočištěm potom zůstává kino, únik od reality do jiných příběhů, světů. François Truffaut si k tomu aby bylo tohle všechno cítit vystačí s minimem, doslova minimalismem. Veškeré emočně silné situace naprosto postrádají nadbytečnou vyhrocenost, vše působí reálně, odehraje se a jde se dál, o to je to ale silnější. Zvláštní tečkou je potom závěrečná scéna, která má snad symbolizovat konečné oproštění se? Vytouženou svobodu? Možná. Každopádně působí oproti zbytku filmu vlastně velmi pozitivně. 75%