Rodinný krb (1970)

Jean-Pierre Léaud je super zvláštní herec. Má nenapodobitelný projev. Ty role, v kterých jsem ho viděl, jsou podobné. Roztržitý mladík deklamující chytré slova, prahnoucí po ženách. Tady je to stejné. I ten film je typický Truffault, obyčejní lidé zažívající obyčejné životy, které se najednou změní. Něco se stane, jsou vystaveni nové situace a chovají se přiměřeně podle toho, mírně přestřeleně. Nic zvláštního ale zároveň je kouzelné. Devátý film zdolán, ani jednou jsem nebyl zklamán.

Antoine a jeho trable počtvrté a ve variantě, která mohla být tou nejlepší. První hodinu totiž pečlivě pracuje na rozkreslení rodinné situace skrz věrohodné každodenní epizody, hlavní postavy rozhodí doprostřed milionkrát viděného rozestavení a pak, ve chvíli, kdy má tohle úsilí zúročit, udělá pravý opak. Nevyhnutelný rozkol banalizuje, reakce jednotlivých aktérů až karikuje a Rodinný krb tak zbytečně shodí. A já to nechápu, protože nadhled Truffautovi nikdy nechyběl, ten na něm mám rád, ale ještě raději mám cit pro vážnost situace. Ten tu ale ztratil a adekvátně seriózní zůstávají v Doinelově sérii jen díly první a poslední. Tři prostřední vždy doplatí na to, že jsou vyprávěny ve struktuře žánrové hříčky, kdy forma i přes sílu materiálu převýší obsah.

Moje poskakování napříč francouzskou kinematografií je nahodilé a nijak časté, takže nepřekvapí, že tohle je má první zkušenost s François Truffautem. Jsem si vědom, že oba novomanželé prochází vývojem, ale nemyslím si, že by mi byla postava Antoina sympatičtější, kdybych předchozí film (Ukradené polibky) viděl. Od první chvíle na mě působil odtažitě, sobecky, asexuálně... . Neměl vůbec žádnou chemii s Christine, resp. krásnou Claude Jade. O komedii se v první půli moc mluvit nedá...sledujeme mladý manželský pár před založením rodiny a figury kolem nich, které tvoří jejich ekosystém. Zajímavější to začne být až od chvíle, kdy se na scéně objeví Japonečka. Najednou se víc odváže i Truffaut a z relativně fádního příběhu, se vyloupne smutněmilé vypořádávání se, se selháním a zradou nezralého, slabošského a sebestředného muže. Je to kořeněno troškou nakyslého humoru, ale pointa mi moc nesedla. Žádné prozření Antoina se nekonalo, vlastně skoro naopak. Slovy jedné z postav....bylo to takové venkovské... .

"Očomjetvojromán?" "Oživotevovšeobecnosti,omojejmladosti...Odkonkrétnehokvšeobecnému."Štvrtá časť pentalógie o živote Antoina Doinela, tentokrát o slastiach a strastiach rodinného života. Antoine a Christine sú ohromne sympatická dvojica, ktorá si spokojne žije v malej komunite (bytový dom s dvorom), kde sa všetci navzájom poznajú (s výnimkou jedného záhadného muža). Šťastné manželstvo ale dostane vážne trhliny, keď si Antoine začne bizarnú romancu s Japonkou ("Ak spácham s niekým samovraždu, bola by som rada, keby si to bol ty."). Film má presne tie atribúty, ktoré ja, ako Truffautov priaznivec, v jeho filmoch očakávam - podmanivú kombináciu hlbokej ľudskosti a osobitého humoru. A keď som uvidel pána Hulota, ktorý sa sem akoby zatúlal z iného filmu, nemohol som sa zdržať smiechu."Si mojou sestrou, mojou dcérou, mojou matkou ..." "Dúfala som, že budem tvojou manželkou."

• Práve dnes je tomu už 16 rokov, čo nás navždy opustila francúzska herečkaClaude Jadeová, predstaviteľkaChristiny Darbonovej/Doinelovej, čím chcem v podstate priamo naznačiť, že znovu predviedla svoj nadštandardný, herecký výkon, kedy sa určite nestratila ani po boku svojho hereckého partneraJeana-Pierreho Léauda, ktorý sa vďaka „dobrodružstvám Antoineho Doinela”, zapísal nielen do širšieho povedomia divákov, ale zároveň si tiež pripísal aj „sériu”, patriacu vôbec k tomu najlepšiemu, čo počas svojej kariéry vytvoril... Samozrejme, že reč je tentoraz oDomicile conjugal, ktorý (z)režíroval nikto iný, než zrovna ten snáď najpovolanejší odborník -François Truffaut, keď som opäť presvedčený o tom, že náramným spôsobom trafil klinček po hlavičke! • Vlastne už samotný názov tohto zručného filmu, naznačuje, žeManželský dom, bude plný najrôznejších udalostí, či už pozitívnych alebo negatívnych, tak to ponechám na predstavivosti potenciálneho publika, no predsa čosi malé napokon prezradím, že počiatočnú rodinnú idylku, pozostávajúcu z naprosto nevšedných situácií, v druhej polovici, s vysokou pravdepodobnosťou, vystrieda trochu pochmúrnejšie obdobie, ktoré i napriek tomu ponúka rovnako zaujímavé dianie, ako tomu bolo i predtým, skrátka obidve tieto roviny sú našťastie veľmi kvalitne vyvážené, a tak vskutku nejestvuje žiadna vážnejšia hrozba, spočívajúca v tom, aby som začal premýšľať nad tým, koľko času ešte ostáva do záveru. Nie, to v tomto prípade vonkoncom nehrozí, skôr práve naopak, opätovne som potešený tomu, čo mi tento šikovný režisér spolu so šikovným obsadením, naservíroval rovno na tanier, a to mi proste (zvyčajne) mimoriadne (za)chutí, až som normálne chvíľu uvažoval nad tým, či náhodou tomuto „štvrtému príbehu”,  nakoniec neudelím i plný počet hviezdičiek, k čomu naozaj príliš veľa nechýbalo. •Zase som strávil príjemných 97 minút v spoločnosti francúzskej kinematografie, v ktorej sa mimochodom, v poslednom čase, cítim akosi najuvoľnenejšie, a čo si môže následne takýto fanúšik viac želať, však?