451° Fahrenheita (1966)

Francois Truffaut adaptuje dystopický svět, v němž jsou displeje telestěn rozesety po bytech a kde téměř nikdo nečte. Nepředstavitelné. „Tři filmy denně, tři knihy týdně a nahrávky skvělé hudby“, tak zní recept k osobnímu štěstí francouzského režiséra nové vlny Françoise Truffauta. Jenže ve světě Fahrenheita by si něco podobného mohl dovolit jen pod hrozbou stíhání. Slavný dystopický sci-fi román Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita, jehož název odkazuje na teplotu, při níž se papír vznítí, nás přenáší do společnosti 24. století, která pod vlivem shonu a laciné zábavy postupně zanevřela na četbu knih, a tak se je autority rozhodly ve jménu snazšího držení moci spálit. O likvidace se starají sbory hasičů, nebo lépe řečeno požárníků. Z režisérů francouzské nové vlny byl Truffaut možná nejklasičtěji narativní, sám tvrdil, že ho více než jeho kolegy zajímají postavy. Snímek od počátku nastoluje dojem světa bez knih, samotné úvodní titulky jsou pouze zvukové. Dojemný závěr, v němž na sebe každý z rebelů bere úděl stát se skrze memorování živoucí knihou, dává vzpomenout na prvopočátek písemnictví, kdy se eposy recitovaly, spíše než četly. Truffaut vytvořil snímek plný atmosféry udavačství, zároveň kultivovaný i výstřední. Jeho Fahrenheit je tlumenější než román a na technologických sci-fi prvcích ubírá. 451 stupňů Fahrenheita nevneslo do světového slovníku tolik obratů jako Orwellovo 1984, v něčem se však naší současnosti přiblížilo víc. Knihy ustoupily světu sedativ a otupělosti, světu telestěn, které nabízejí parasociální vztahy prostřednictvím interaktivních reality show. Fahrenheit zůstává mementem pouhého zabíjení času a pasivní konzumace obsahu a masmédií.Více v knizeEncyklopedie sci-fi filmu.

Truffautova variace na Bradburyho počin. Od tohoto režiséra skutečně sci-fi nečekáte a proto jsem byl zvědavý na jeho rukopis, který se v místy až avantgardní stylizaci dá dobře rozpoznat. I po šedesáti letech má film co říct a dnešní situace, kdy je televizní tvorba na hraně a bojuje o nezávislost proti vymývání mozků je ještě aktuálnější.

Poselství velké, provedení takové ne-Truffautovské (z toho, co jsem viděl). Ale jednou by to měl vidět každý, kdo to myslí s filmy vážně. Dostanete chuť číst si knihy, mám velkou sbírku knih současné světové literatury od Odeonu. Začal jsem dočítat ty, které jsem ještě nestihl. Poměr nyní 57 ano - 34 ne a stále nové přibývají. Zázrak.

Pri snímke režiséraFrançoisa Truffautaz roku 1966, vychádzajúcej z knižnej predlohy spisovateľaRaya Bradburyho, sa takmer okamžite - minimálne vo filmovej rovine - ponúka porovnanie s niektorou z verziíorwellovskéhopočinu1984, potom pravdepodobnetou najznámejšou z rovnomenného roku. Oba príbehy sa totiž odohrávajú v dystopických svetoch, kde platia predovšetkým prísne zákazy a nariadenia, ako majú ľudia žiť. Lenže porovnávať tieto dva filmy asi nie je úplne ideálne. A to najmä preto, že hoci1984je v konečnom dôsledku len priemernou snímkou, stále je - či už príbehovo, vizuálom alebo postavami - z diváckeho hľadiska atraktívnejším počinom než Truffautovo dielo. To sa viac-menej odohráva v obyčajne vyzerajúcom svete, ktorého špecifikom je zákaz čítania a vlastnenia kníh a existencia hasičov, ktorí namiesto toho, aby požiare likvidovali, ich zakladajú. Medzi nimi sa potom nájde jeden - Guy Montag (Oskar Werner), ktorý čítaniu podľahne, od čoho sa následne odvíja hlavná dejová línia príbehu. Tá ako taká ale nedisponuje výraznejšou údernosťou, čo má za dôsledok, že diváka obsahovo film až natoľko nebaví. Veľký dojem takisto nezanechávajú ani jeho iné prvky, napríklad väčšina hereckého obsadenia, výprava či kostýmy (úbory a vôbec celkové pôsobenie hasičov vyvoláva skôr úsmev než rešpekt či priamo strach). Ale dielo dokáže niečím predsa len zaujať. Najvýraznejšie asi svojím námetom preneseným do praxe, čiže desivým zachytením sveta, v ktorom sa knihy (a tým pádom aj vzdelanie a inteligencia) stali nežiadúcimi a musia byť likvidované. V tomto smere je pozoruhodné aj stvárnenie "undergroundu", teda ľudí, ktorí sa "stávajú knihami" tak, že sa ich učia celé naspamäť. V dvojrole herecky - ako jedna z mála - zaujmeJulie Christie.Fahrenheit 451je dôležitým dielom - či už literárnym alebo filmovým - vďaka tomu, že upozorňuje na riziká diktatúry a jej nebezpečné dôsledky. Ako voči myšlienkam a názorom, tak aj voči ľuďom. Ak je ale reč čisto iba o snímke Françoisa Truffauta, je potrebné povedať, že divák v nej až tak veľa dobrého nenájde, čo má za dôsledok, že ide o kvalitatívne skôr podpriemerný počin.

Orwellovský svet, kde ľudia došli k záveru, že príčinou nešťastia sú knihy, a tak ich pália. Na to slúži čata hasičov, ktorá nehasí požiare, ale páli knihy. A jedného dňa si jeden z požiarnikov uvedomi, že čítať knihy je celkom pecka. Určite lepšia než sa snažiť vyjsť so svojou ženou, ktorá je aj tak živá mŕtvola. Knihu som nečítal a s filmom mám rovnaký problém ako s Blade Runnerom. Je to proste nuda. Blade Runnera som viac strávil s dvojkou a tiež keď som si prečítal knihu, ale mám pocit, že túto haluz od Bradburyho sa mi čítať nechce. Už len preto, lebo túto čatu hasičov by som strieľal ako škodnú. Na mňa toto nezabralo. Dalo sa to narvať do 45 minútovej časti Krajných medzí, určite by to bolo zaujímavejšie.