Severní předměstí Ria (1957)

Espiritu da Luz Soares působí jako učitel samby. Nešťastnou náhodou vypadne z vlaku. Zatímco čeká na záchranu, promítá si v mysli svůj život. My se tak stáváme svědky barvitého líčení trampot i radostí inspirovaných skutečným životem muzikanta Zé Ketiho.
Nelson Pereira dos Santos prošel roku 1956 obdobím velkých změn, které ovlivnily i jeho tvorbu. Nejdříve odjel do Paříže na kongres organizovaný francouzskými komunisty (setkal se tam i s Cesarem Zavattinim, kterého obdivoval) a poté na festival do Karlových Varů. Československo ho mimo jiné okouzlilo i procesem probíhající destalinizace, o čemž napsal do novin Brazilské komunistické strany. Naplněn dojmy z evropského pobytu dopisuje definitivní verzi scénáře filmu Severní předměstí Ria, které s již dokončeným Rio čtyřicet stupňů a zamýšleným Jižním předměstím Ria mělo tvořit trilogii. Severní předměstí Ria bylo natočeno za pouhých 62 dnů na počátku roku 1957. Na rozdíl od Rio čtyřicet stupňů, kde není individuální hrdina, se tentokrát dos Santos zaměřil na postavu hudebníka Espirito da Luz Soares (Grande Otelo), pro jehož příběh se inspiroval životem svého přítele a hudebníka Zé Ketiho (ve filmu se objeví v epizodní roli skladatele Alaora Costy). Oproti předchozímu filmu šlo o mnohem profesionálnější práci. Natáčelo se ve studiích Flama Cinematográfica a se zkušenými filmaři i herci. Během natáčení došlo také ke klíčovému setkání s Glauberem Rochou, jenž se jednou dostavil na natáčení a Nelson Pereira dos Santos mu umožnil pracovat na pozici pomocné síly. Nicméně budoucí rebel na to v knize Revolução do Cinema Novo vzpomíná velmi pozitivně. Snímek předznamenává nastupující cinema novo a přitom reflektuje levicové smýšlení režiséra, který se pokusil ukázat život obyčejných lidí bojujících o každodenní živobytí. Kritika film nepřijala a obviňovala autora z nedostatečného (neo)realismu. Nelson Pereira dos Santos reagoval na tyto výtky slovy: „Kritika se příliš upjala na neorealismus a přitom můj film s ním nemá nic společného. Šlo mi o dílo mnohem psychologičtější než v případě předchozího filmu. Vše se vlastně odehrává v mysli skladatele, který vypráví příběh svého života.“ Bohužel distribuce byla velmi omezená, takže z obchodního hlediska byl film katastrofou. Kromě jiného byl považován za projev určitých revolučních nálad. Režisér musel přistoupit k natáčení zakázkových filmů, aby se uživil, také pracoval jako novinář. Na další film musel čekat tři roky.
(David Čeněk, LFŠ 2007)