Yojimbo (1961)

Po letech zvyšuji na neoddiskutovatelný a plný počet - je to vskutku mezník a čistý skvost a jak tu říká stub, bez něho by další kinematografie nejspíš vypadala jinak. Mifuneho dominantní nástup na finální zteč je dech beroucí.. Za sebe přidávám, že jsem si nezvykle výrazně užil hudební a zvukovou stránku filmu a roztomilý výkon Tatsuyi Nakadaie v pro něj ne úplně typické herecké poloze. A neobvykle mě tam fascinovala geometričnost nebo prostorová kompozice nebo jak to nazvat některých scén a obrazů, zajímavé momenty..

Kurosawou nejsem příliš políben, neb jsem se při posledním shlédnutíRudovousev kině v cinetece Nuevo León až příliš líbal jiným způsobem, s jeho tělesnou stráží, případně ochráncem (用心棒) jsem byl však namotivován napravit můj starý kinematografický rest jak ohledně tohoto režiséra, tak i tohoto filmu oblíbeného u fanoušků filmu, které respektuji. Po shlédnutí mohu konstatovat, že byl můj respekt vůči nim stvrzen japonskou krví, zároveň však nepůjde o můj šáleksaké, což však může být jednoduše napraveno bližším pohledem do japonské kultury. V Jódžimbovi neskutečně cením především nádhernou atmosféru poctivého historického filmu a ulic zkaženého japonského městečka (zde však hraje roli i očividný exotismus), labužnický pes na uvítanou je pak jen špička ledovce. Cením bojové schopnosti anonymního Sanjura, ačkoliv se jimi na můj vkus mírně šetřilo. Cením obecně to kulturně nekulturní prostředí, jednoduchý, ale bohatý děj, mnohé záběry, záporáka s revolverem, ohyzdně a neskutečně dobře vytipované herce, především pak charismatického protagonistu - ronina. Nemohu se však přenést přes nepřehlednost danou dávkováním cizokrajných jmen (culpa mea, nikoliv filmu) a nepřehledně ukázaný spor prezentovaný především tím, že dvě skupiny šeredů vyšly na náměstí a divně se na sebe koukali a šlus (culpa filmii, nikoliv nutně moje). Snad proto mě film pořádně chytil až na samotném konci.

Další z řady zásadních Kurosawových děl z prostředí samurajů. Tentokráte zasazený do období Meiji. Téměř všechny aspekty filmu jsou dovedené k dokonalosti. Protagonista je velkou neznámou po celou dobu filmu, takže divák je cíleně udržován v nejistotě, jak se zachová . Postupně se odhalují jeho morální kvality, které by sám ale chtěl možná více upozadit. Antagonisté jsou všichni, kteří malomyslně sklouzli do povrchnosti západní a kapitalistické kultury a bezmyšlenkovitě odhodili tradice a morálku. Kamera pracuje často ve velkých celcích zaměřených na hlavní ulici městečka s tím, že celý obraz je proostřený, až na pár výjimek. Ocenit je třeba především blocking jednotlivých prvků mis-en-scene, které hovoří jen samým svým rozmístěním v obraze. Zvuková stránka filmu je výrazná a především hudba v některých scénách přímo reaguje na dění na obraze. Nesmí chybět slavný Kurosawovský swipe-cut. Příběh jasně podává to, co chce a činí tak skrze velmi precizně budované obrazy. 95%

Kurosawasa u mňa navždy zapísal ako najlepší režisér a scenárista všetkých čias. A jeho Yojimbo totálne pretvoril žáner jidai-geki (rozumej historickým akčným filmom o samurajoch). Jeho postava osamelého samuraja, ktorú s pomocou úžasného a nezabudnuteľného Toširóa Mifuneho vytvoril, má všetky predpoklady len nie tie, ktoré by z neho robili správneho samuraja - dáva najavo svoje základné ľudské potreby, je nelojálny a divák až do poslednej štvrtiny filmu vlastne nevie, čomu verí. Ostatné postavy sú fakticky grotesky - hlúpy no nevýslovne silný bojovník, miestny šéf so svojím psychopatickým a priam až démonickým bratom (mimochodom herec Tacuja Nakadai je druhým úžasným japonským hercom) a na druhej strane Ďalší šéf ktorý je pod papučou u svojej bezcharakternej ženy a majiteľky bordelu. Zápletka jasne odkazuje na americké westerny - neznámy cudzinec príde do skazeného mesta (tu už po prvých minutách reflektované besným psom s odťatou rukou v papuli) aby tu zo súperenia miestnych gangov vytrieskal pre seba čo možno najviac. Reálie sú samozrejme prispôsobené japonskému obdobiu šógunátu - východný sloh domov, kimoná namiesto prepotených košieľ a kožených nohavíc a namiesto kostola zvonica. Všetko je tu dokonalo zaranžované, atmosféra a akcia sú tu majstrovské a nie je divu, že sa filmom inšpirovalSergio Leone(ďalší môj obľúbenec), ktorý reálie upravil a stvoril dolárovú trilógiu. V mnohom prelomový film, rovnako ako starší (a v mojích očiach najlepší film a úplne najobľúbenejší) snímok od KurosawuSedem samurajov. V Yojimbovi si vždy rád obnovujem svoju lásku k samurajskej tradícii. 1000% aj s rýchlym sekom katany...

Aháá, tak teda podľa tohto japonského filmu natočil taliansky režisér Sergio Leone jeden zo svojich nazabudnuteľných titulov "Pre hrsť dolárov". Takže snímok "Yojimbo - osobný strážca", ktorý v roku 1961 natočil režisér Akira Kurosawa, sa stal predlohou pre kultový western, ktorý mám zaradený v rebríčku mojich najobľúbenejších filmov. Keď som sa to dozvedel, tak som neváhal ani chvíľu a ihneď som si ho pustil. Namiesto divokého západu som sa ocitol vo feudálnom Japonsku. Kovbojov vystriedali samurajovia. A pištoľníka Clinta Eastwooda nahradil ronin Toširó Mifune. Boto to trochu iné, no v podstate to isté. Ale predsa len Leoneho verzia tohto klasického príbehu mi je omnoho bližšia. To afektované japonské vrieskanie mi neskutočne liezlo na nervy. ***