Tókjó bošoku (1957)

"Chcem začať svoj život znovu od začiatku."Dráma, ktorá nesie typické črty rukopisu režiséra Jasudžira Ozua. Rieši obvyklé vzťahové problémy, predovšetkým nepochopenie medzi generáciou rodičov a ich detí. Po formálnej stránke je tu opäť statická kamera snímajúca z podhľadu a nekonečné interiérové zábery. Občasné exteriérové zábery sa potom často javia tak, akoby s dianím vôbec nesúviseli (obľúbené vláčiky). Film pôsobí značne statickým dojmom, je pomalý, dlho sa zdá, že sa v ňom vôbec nič sa nedeje. Do celkového statického pojatia zapadajú aj strnulé prejavy hercov (dvorný herec Čišú Rjú (otec) so strnulým úsmevom, dvorná herečka Secuko Hara (staršia dcéra Takako) so sileným medovým úsmevom). K dobrému dojmu nepridáva ani jednoduchá, verklíková melódia, ktorá začina byť časom dosť otravná. Je inak zvláštne, že mi tento režisérov štýl príliš nesedí. Jeho filmy totiž nie sú ani trochu hlúpe, ničím ma neurážajú, sú krásne po obrazovej stránke. Je to v podstate ako môj milovaný Kurosawa a pritom je to úplne iné. V každom prípade radím tento film k tým jeho lepším dielam, ktoré ma niečím dokázali zaujať. V tomto prípade je to hlavne zápletka s tajomnou ženou a veľmi zaujímavá postava mladšej dcéry Akiko (Ineko Arima), ktorá sa nedokáže nikomu zveriť (ani svojej staršej sestre), a tak je vo svojom utrpení osamelá. Najsilnejšou scénou je atmosférická scéna s tajným policajtom, ktorá začina v bare a končí na policajnej stanici."Robíte to často?" "Nie." "Kradnúť dámsku spodnú bielizeň vo Vašom veku. Prečo?"(23.04.2023)

Tokyo boshoku je skutečně filmem o stmívání, o nesnesitelnosti lidského sebeprožívání, hlubokého odcizení se sobě samému, potažmo svým kořenům i plodům (rodině, resp. rodičovství). Existenční prostor člověka se stále více zužuje, nakonec zbývá jen výseč na několik kroků, které nemohou být než posledními. Mytologická představa o nekonečnosti jeho prostoru a svobodě pohybu v něm je otřesena šokem z nepřekonatelných hranic vytčených vzájemným nerozuměním si a koneckonců i zbytňujícím jástvím, které má v posledku ráz chladné plochy zrcadla odrážejícího zhroucené tělo, krášlené stíny a světlem umělých lamp. Město, které si vytvořil člověk jako obranu před přírodou, jej tedy nakonec převažuje. Neprodyšnost urbanistického rozvoje, zastavujícího nebe střechami a krajinu zdmi a tísnícího lidský organismus, zde Ozu akcentoval jako ničivý element skladbou svíravých městských záběrů spojených s různými negativními lidskými emocemi. Celek je nasycen jakousi stálou předtuchou, očekáváním hlubokého propadu, pevnost zdí hrozí již svou vizuální neotřesitelností okamžitým zhroucením. Jediný lidský pohyb, který je v tomto prostředí možný, je klesání, tedy soumrak těla… Jen na okraj si k této tokijské zkušenosti připisuji ještě svědectví Karla Sabiny o K. H. Máchovi: „„Marně se snažím onoho souzvuku v lidstvu se dopíditi, který se mi ve všech zjevech přírody odhaluje,“ pravil. „Protivy jsoucnosti naší jsou tak nápadné a tak hluboko v kořeny bytosti naší zasahují, že již ani v zřidlech pokažené vůle naší spojujícího pásma nenalézám. Duch lidský a příroda jedno byvše, rozpadly se věkem. Příroda jde věčnou, mírnou, zákonní svou cestou, člověk ale zrušil všecky stopy, které k ní vedou, pozbyv tím původního ladu a podstaty.““(23.03.2011)

Tokijský soumrak se svými temnými tóny podobá o devět let staršímu režisérovu filmu Kaze no naka no mendori. I zde je rodina jako jednotka zproblematizována, aby tím více vynikla její důležitost. Secuko Hara představuje starší ze dvou sester, které v dětsví opustila matka a nyní žijí pouze se svým otcem. Obě trpí citovou rozháraností, osamělostí a partnerskou odlukou, což nakonec vyústí v tragédii. Pochmurnou náladu snímku posiluje šerosvit nočního Tokia, který obklopuje místa, v nichž se postavy pohybují; herny pačinko a mahjongu či obchůdek prodejce nudlí. Atmosféra lokálu Étoile (Hvězda) s velkým plakátem Roberta Michuma na stěně je pak přímo noirová a svou ospalostí a vytržením z času mi připomněla o mnoho let pozdější bar Titanic Bély Tarra (Kárhozat). Velmi mne překvapuje, že jsem zde teprve druhý hodnotící tohoto výtečného, byť z počátku poněkud pomalejšího, snímku.(20.06.2009)