Harakiri (1962)

Harakirina mě udělal velký dojem jako silný a hluboký film. Má pomalejší tempo a je víc o dialozích a myšlenkách, takže to není úplně jednoduché sledování, ale podle mě to za to stojí. Líbilo se mi, jak film postupně buduje atmosféru a jak se zaměřuje na vážná témata, která nutí člověka přemýšlet. Režie odMasaki Kobayashimi přišla hodně promyšlená a celkově to působí jako opravdu kvalitní a propracovaný film. Není to úplně pro každého, protože je dost vážný a místy i depresivní, ale podle mě je to výjimečné dílo, které stojí za vidění. Dávám tomu5z5hvězd.

Seppukuje prakticky hodne pôsobivým snímkom, a to najmä z toho ohľadu, že plynie vcelku nepredvídateľným spôsobom, ktorého roveň sa usiluje si udržať prostredníctvom umeleckých prvkov vsadených do základu svojho prevedenia. Jednak sa akoby vyžíva v pomerne nápaditom podaní, no druhak zas akoby nechce, aby toto vyznievalo preň dôležitejšie oproti jeho obsahovej podstate. Vo výsledku mu to ale moc nefunguje, v dôsledku čoho jemne zlyháva na tom aspekte, že sa za jednoznačne primárny nedá považovať ani jeden z nich. Výkonmi, najmä pokiaľ sa týka násilia, len minimálne presvedčivé.

Jediný kto sa vedel vo svojej dobe rovnať veľdielam Akiry Kurosawy, bol práve Masaki Kobajaši. A z jeho repertoáru by som ako najviac reprezentatívne dielo vybral práveSeppuku(Harakiribolo pomenovanie určené pre nejaponský trh, lebo je známejším (aj keď nesprávnym) názvom pre samovraždu). Je to hlavne z toho dôvodu, že v sebe nosí snáď jedno z najväčších posolstiev samurajských filmov - čo znamená česť? Práve okolo nej sa točí retrospektíva hlavného protagonistu, ktorý približuje svoj život a dôvod, prečo samovraždu chce spáchať v konkrétnom sídle patriacemu konkrétnemu klanu. Retrospektívu Kobajaši využil aj vo svojom ďalšom mladšom samurajskom filmeVzbura(1967), kde dokonca využil retrospektívu v retrospektíve (spomienka v spomienke - niečo ako sen v sne vPočiatku...). Ale práve tu ju dokázal pretaviť do pozoruhodného prvku, ktorý drží celý dej pokope a funguje bez problémov v orientácii (čo sa väčšinou stáva - divák sa v spomienkach ľahko stratí). Tatsuya Nakadai bol famózny herecký talent, nie nadarmo bol porovnávaný s vtedajšou hviezdou Toshirom Mifunem (s ktorým často hral). V jeho postave samuraja dostávame postupne s gradáciou príbehu hĺbku, a tak ho spoznávame ako úplne obyčajného človeka, nie ako humanistického hrdinu pripraveného kedykoľvek padnúť za svojho pána. Snímok je majstrovské dielo a nie je divu, že bolo ocenené v Európe aj v Amerike. Hodnotenie jednoznačne 11 z 10.

Tak propracovaný, mnohovýznamový, vrstevnatý a hluboký samurajský film jsem ještě nikdy neviděl... a pochybuji, že ještě uvidím nějaký, který ho překoná. Navzdory tomu, že tenhle žánr zrovna nepatří mezi mnou vyhledávané podobně jako westerny, mě Harakiri nečekaně nadchlo snad každým jednotlivým okénkem. Ať už propracovanou kompozicí záběrů (zvlášť při jediném face-to-face samurajském souboji nebo záběrem/protizáběrem v jednom celku), tak i chytrou gradací narativu a precizně načasovaných vrstvením zvratů a motivů. Není zde zbytečného místa, práce s temporytmem je dokonalá a na nic si to nehraje a místy to umí být na film ze začátku šedesátých let nečekaně brutální (ačkoli, Japonci v tom vždycky byli napřed...) a přitom inteligentně odměřeně, že to nepůsobí přehnaně ani zaleknutě. Nejvíc mě ale oslovila nadčasová a dodnes platná myšlenka Harakiri, že některé instituty/jedinci radši naprosto zfalšují realitu, jen aby neutrpěla jejich dobrá, potažmo mírumilovná pověst. Dá se to vidět dodnes a nemyslím si, že by se to mělo v budoucnu změnit. V další rovině pak jsou otázky ohledně (ne)smyslu japonského (potažmo samurajského kodexu cti), včetně vysvětlení, proč to proboha tak mají a nebojí se to být jak bez servítek kritické, tak i v rámci mezí chápavé. Krásná je zde i hra s diváckým očekáváním a neustálými proměnami vztahu k viděnému a k postavám. Dokonce ani scény, kde se umírá na nemoce, nejsou natočené vyděračsky, což je strašně těžké a třeba v USA by k tomu vydírání sklouzli nejspíš okamžitě. A když už jsem u scény s copy začal pochybovat, jestli mi to má co dát, přišlo to nejstěžejnější, co už jsem vypsal výše a já dostal pořádnou facku a znovu si uvědomil, jak významný film to je. Nečekal jsem, že to kdy u samurajského filmu řeknu, ale tohle je opravdu majstrštyk, který kudy budu chodit, tam ho budu doporučovat. 5.

Alegória na depresiu a kritika spoločnosti.
Nie je to len harakiri/samovražda, je to odvaha, úprimnosť, česť, vernosť, láska k rodine či zúfalstvo. Nezaslúži si každý samuraj, ktorý si zvolí túto cestu, vysvetliť svoj dôvod…?
Kritika japonskej zidealizovanej kultúry, potažmo samurajských zvykov v strete s realitou, kde vysvitá na povrch, že samurajská česť je len pozlátko. “Prehnité” pozlátko.