Psí kůže (1983)

Nebylo to špatné, na to že to bylo natočeno za pár peněz. Ale rozhodně bych to neviděl na nějak vysoké hodnocení. Možná i kvůli tomu, že jsem se občas drobátko ztratil v ději a v postavách, protože kopie kterou jsem měl byla příšerná. Ale za to filmaři nemohou. Ohodnotím to jako nadprůměr, ale ne nijak vysoký.

Československé historické drama natočené podle knihy V. Körnera z období konce třicetileté války, tedy poloviny 17. století, kdy se vrací vojenský zběh Eliáš Haukvic na svůj rodný statek. Pro vojenské zběhy se v té době používal výraz psí kůže a znamenal, že takový člověk nemá žádné právo a kdokoli ho může beztrestně usmrtit. V hlavní roli Eliáše, který jen o vlas unikl smrti ve vleklém vojenském konfliktu a spolu se svými dvěma přeživšími druhy se ubírají mrtvou a pustou krajinou směrem k česko-moravsko-rakouskému trojmezí, kde má být Eliášovo rodiště, se objevil V. Jandák. Na zemědělské usedlosti patřící původně Eliášovým rodičům, kteří byly však zabiti švédskými vojáky, momentálně hospodaří Eliášův strýc s jeho ženou, bývalou služkou. Nastávají dramatické minuty boje o nadvládu nad statkem, do něhož zasahuje svými intrikami zákeřná statkářka a zejména církev, jež usilovala o přičlenění Haukvicova svobodného statku do své moci a majetku. Eliášova strýce, jenž se musel vypořádat s nově nastalou situací, ztvárnil V. Besser a jeho nehodnou ženu E. Hudečková. Církevní hodnostáře představoval mladý, až příliš ambiciózní kněz P. Trávníček, jenž za svou drzost draze zaplatil, a umírněný, ale zásadový a neoblomný páter P. Kostka. Do Eliášových věrných druhů z kruté války byli obsazeni K. Heřmánek a L. Vaculík. Ve vedlejší roli se ukázala i Eliášova sestra v podání V. Jeníkové, která počala potomka další generaci Haukviců právě s K. Heřmánekem, který se jí dvořil a kterého usmrtil rozlícení dav vesničanů pod páterovým vedením. Historický snímek A. Moskalyka, jenž hodnotím průměrně, ukazuje beznadějnou, temnou a krutou dobu, kdy naše země byly vypleněny a spravedlnosti mohl člověk dosáhnout pouze se zbraní v ruce.

Za každý film, z tohoto období díky,  nicméně, film na mne působí, velice negativně, beznadějně, ploše, není žádná naděje, pro nikoho, jen pro ty, kdož ohnou hřbet, nevěřím že by to tak úplně bylo, přijde mi to násilně negativistické, na středověk nepřesné. Přijde mi, že z té doby je více mnohem lepších děl, doposud, nezfilmovanych.

Film mi svou beznadějností připomněl snímek Čest a sláva. Odehrává se zhruba ve stejné době. Porážka českých stavů předznamenala rekatolizaci českých zemí a během tří generací proměnila protestantské Čechy v baštu katolického baroka. Moderní historie už neromantizuje sílu víry podobojí tak jako dřív, práce jezuitů a Církve obecně byla důsledná a slavila úspěch. Hrdinové našeho snímku ale neznají budoucnost a tak hledí k příštím dnům s nadějí v uchování náboženské svobody a zachování rodu. Protože víme jak to dopadlo, o to nás více mrazí....80%

Existuji celkem tři verze Körnerova Huncledera - novela, tato inscenace a divadelní představení z 90. let, co uvádělo Vinohradské divadlo (hlavní role Vladimír Dlouhý). Každá verze má jiný konec, televizní inscenace ho má nejoptimističtější (zrození nového života). Novela stojí rozhodně za přečtení - jsou tam paralely mezi oportunismem normalizačního režimu a oportunismem doby pobělohorské, které samozřejmě do inscenace nemohly projít. I tak patří k tomu nejlepšímu, co vzniklo v televizní tvorbě 80. let.