Pozdní léto (1974)

Proč Galatíková to abilní anetický hovado dávno nevyhodila z domu? Proč Vala neumí hrát... (oh wait, to asi nebyla moc originální otázka). Proč se Pešek furt blbě usmívá a nic nedělá? Proč tyhle starý Hubačovy sračky, co neměly a nemají komu co říct kromě kýčovitýho dojímání, mají tak vysoký hodnocení? Proč?

Hubačovi se v rodině Mrákotů zalíbilo, a tak se popodzimu starší generacevěnuje zde (pozdním) letním dnům dcery a neschopného zetě, kteří se chystají adoptovat kluka z děcáku. A fakt jsou dost marní, nový otec se chová jako sobecké hovado, přesto je malej Suchánek šťastnej jak blecha, což je jen další důkaz, že ty děti jsou mnohem radši u jakýchkoliv rodičů, než v neosobní instituci. Dojemní jsou tu nakonec spíš ti dospělí, kteří se tváří v tvář zodpovědnosti chovají jako děti. Co u snímku zarazí na první pohled, je celkem velký posun od 3 roky staršího filmu. Nejen že je kamera barevná, a mnohem kvalitnější, také vybavení bytu, ve kterém se většina děje opět odehrává, se modernizovalo, a Hegerlíková upgradovala na Medřickou. Zato Vala zůstal stále stejným dřevem, a ať už vinou Moskalyka nebo svojí trochu kazí výsledný dojem. Pro pozorného diváka pak tyto inscenace představují takřka nedocenitelný náhled do všedního života tehdejších obyčejných lidí, kam se hrabe Vyprávěj, že.

Celkom dobrá televízna inscenácia psychologickej drámy akcentujúca problémy páru stredného veku, ktorý sa rozhodol riešiť prázdnotu svojho života adoptovaním malého Františka. Na druhej strane tejto mince je osud samotného adoptovaného dieťaťa túžiaceho nájsť niekoho, kto ho adoptuje. Problém je však v tom, že samotná prázdnota vzťahu Věry a Karla je deklarovaná viac menej len slovne. Karel aj keď je pedagóg zmietaný pochybnosťami nie len o seba samom a svojich schopnostiach byť rodičom, pochybuje aj o Františkovi a pristupuje k nemu ako kantor z čias Rakúsko-Uhorska. No a Věra hoci je iniciátorkou adopcie sa vlastne do kontaktu s Františkom ani nedostane a prenecháva všetku iniciatívu dezorientovanému Karlovi. Ten si zrejme nesie nejakú traumu z detstva, čo naznačuje jeho alkoholický otec, ale film sa o tom viac nezmieňuje. No a nakoniec sú tu starí rodičia, ktorí do príbehu vnášajú akúsi trpkú komiku. Hlavne postava Ladislava Peška je v tomto smere tragická pretože samotný herec jej dodáva punc veselého dedka. Suma sumárum je tu dobrý nápad na príbeh so serióznou zápletkou, ktorú scenárista nezvládol. Produkcia je priemerná a hoci sa snaží podporiť na niektorých miestach atmosféru, jej podiel na výsledku je veľmi malý. Herci sa zrejme v rámci scenára a pokynov réžie hrajú celkom dobre ale celkový výsledok je dosť tristný. Za zmienku stojí malý Michal Suchánek ako predstaviteľ Františka, pre ktorého to bola jedna z prvých úloh a na niektorých scénach to síce ešte vidieť, ale celkovo svoju úlohu zohral veľmi dobre.

"A budu veselej, i kdyby mně to mělo srdce utrhnout." Uvědomil jsem si, že jsem to kdysi viděl, ale jsem moc rád, že jsem si to dal i teď po letech, protože to je hodně slušná komorní citovka. Dobře zahraná a námětem nutí k přemýšlení a prožívání. K tomu Luboš Fišer... No, zajímalo by mě, jak na to Suchoš vzpomíná :-). Potěšila i malá Miriam Chytilová.

Malý, ale velmi lidský televizní film podle scénáře Jiřího Hubače. Je zajímavé, jak se u mě coby diváka vyvíjí s postupem času percepce tohoto snímku - dřív jsem tenhle televizní film vnímal jen jako citové vydírání, teď na prahu padesátky mi najednou ten samý snímek připadá jako citlivá sonda do bezútěšnosti bezdětné rodiny a ještě bolavější vhled do reality ústavní výchovy - místo konejšivé náruče (byť třeba náhradních) rodičů studené sevření dětského domova...