Oppenheimer (2023)

Kdyby měl film o něco kratší stopáž, první půlka nebyla tak překombinovaná a nepřeskakovala z jedné dějové a časové linky zmatečně na druhou (a třetí a čtvrtou...), tak by se mohlo jednat o bezchybný film, protože druhá polovina včetně závěrečného poselství o podstatě odpuštění je skutečně skvěle zpracovaná. Většina postav je (jak je u Nolana zvykem) opět poněkud plochých, naštěstí to zachraňuje samotný Oppenheimer v podání výborného Cilliana Murphyho a podobně skvělý Robert Downey Jr. jako Lewis Strauss.

Christopher Nolan si po letech matematického šikanování diváků konečně řekl, že už nestačí zamotávat čas, sny, vesmír, gravitaci a mozkové závity studentům ČVUT, ale že by bylo záhodno natočit rovnou tříhodinovou operu o člověku, který v podstatě vynalezl možnost přeměnit celou planetu na radioaktivní grilovací plochu. A tak vznikl Oppenheimer. Film, který se tváří jako životopisný snímek o fyzikovi, ale ve skutečnosti je to testosteronem přepumpovaná oscarová olympiáda narcismu, kde si každá druhá hollywoodská hvězda přišla na pět minut zahrát génia, politika, generála nebo jiného důležitého pána v klobouku.
Nolan zde definitivně dosáhl stadia, kdy už netočí filmy pro diváky, ale pro vlastní mytologii. Oppenheimer není obyčejný člověk. Oppenheimer je zde prezentován jako jakýsi rockový polobůh kvantové fyziky, atomový Ježíš s cigaretou, kterému stačí zamyšleně hledět do dálky, aby se kolem něj začaly srážet neutrony, vibrovat housle Ludwiga Göranssona a třást celé Spojené státy. Každý dialog působí, jako kdyby se právě rozhodovalo o osudu vesmíru, i když se zrovna řeší, kdo bude sedět v nějaké zasrané komisi ve Washingtonu.
A Cillian Murphy? Ten člověk vypadá, jako by posledních šest měsíců přežíval výhradně na nikotinu, kávě a existenciální úzkosti. Jeho propadlé tváře připomínají rentgen hladomoru a pohled člověka, který právě spočítal, kolikrát za den průměrný občan použije slovo „doslova“ špatně. Nolan ho navíc snímá s takovou posvátností, že jsem místy čekal, kdy se kolem jeho hlavy objeví atomový svatozářový efekt a někdo začne zpívat latinské chorály o štěpení uranu.
Největší komedií celého filmu je ale skutečnost, že se z konstrukce nejničivější zbraně v dějinách lidstva podařilo vytvořit něco mezi politickým thrillerem, univerzitním seminářem a luxusní reklamou na pánské klobouky. Tři hodiny sledujete desítky mužů v oblecích, jak sedí v místnostech, chodí do jiných místností, vracejí se do původních místností a vedou dialogy tak intenzivně napsané, že i objednávka kávy působí jako předehra ke konci civilizace.
A pak přijde Trinity. Nejslavnější exploze moderní kinematografie. Marketing dva roky masíroval svět, jako kdyby Nolan osobně odpálil druhé Slunce nad Texasem, a výsledkem je několik minut napětí, během nichž půlka sálu nedýchá a druhá půlka si říká: „Ty vole, to je ono?“ Jenže ten starý manipulativní bastard přesně ví, co dělá. Nejde o výbuch. Jde o očekávání výbuchu. O ten kolektivní okamžik, kdy stovky lidí sedí v kině a čekají, jestli právě neuvidí konec světa za tři sta korun vstupného.
Robert Downey Jr. mezitím odložil plechový oblek milionáře a rozhodl se všem připomenout, že kdysi býval skutečný herec. Jeho politická uraženost, pasivně agresivní křeč a celoživotní hromadění malicherných křivd připomínají každého druhého důchodce na Facebooku, který už osm let vede osobní válku s bývalým spolužákem kvůli špatně vrácené propisce.
A přestože je Oppenheimer místy tak důležitý, až z něj odkapává oscarová omáčka po litrech, funguje to. Nolan dokázal nemožné. Natočil tříhodinový film plný fyziky, politiky, výslechů, komisí, papírů, obleků a lidí, kteří se tváří nesmírně chytře, a udělal z toho jeden z nejnapínavějších blockbusterů posledních let.
Je to přepálené. Je to sebestředné. Je to okázale geniální. A je to přesně ten typ filmu, po kterém půlka publika odchází s pocitem, že právě viděla mistrovské dílo, a druhá půlka má chuť googlit, kdo kurva byl ten chlap v brýlích, co mluvil s tím jiným chlapem v brýlích.

Nolan nikdy nesklame - ani v prípadeTenetanesklamal, len to trochu prekombinoval... Pri Oppenheimerovi srdce filmového fanúšika zaplesá, pretože sa mu len potvrdí, že Chris filmy točiť vie. Problém je len v tom, že pre tých, ktorých nebaví história či kvantová fyzika (ja sa skôr radím medzi fanúšikov prvého menovaného) je film nezrozumiteľný. Aj ja som mal s identifikáciou daných postáv problém, musel do rešeršu zapojiť strýčka Google (AI v danom čase (2023) ešte veľmi nefrčala) a preto sa zážitok z perfektného strihu, úžasnej kamery a precíznej hudby strácal v nechápaní istých súvislostí a dejinných "preskokov" v príbehu snímku. Teraz po istom čase a opätovnom zhliadnutí oceňujem vyššie zmienené výhody filmu, zároveň ale istá pachuť na jazyku zostáva - ale našťastie, je len nepatrná a takmer ju necítim. Nolan si teda rozhodne ocenenia za tento film zaslúži (pevne dúfam, že nováOdysseabude stáť za to, aj keď kontroverziou ohľadom hereckého obsadenia sa na "socialistických" sieťach nešetrí...) a Cillian Murphy konečne na striebornom plátne predviedol svoj talent v plnej miere, takže aj fanúšikovia filmov si ho už budú pamätať, nielen fanúšikovia seriálov (najmä fansPeaky Blinders). Oscara si tento írsky rodák zaslúžil v plnej miere. Matt Damon predviedol svoj štandard, za čo snímku tiež oceňujem. Robert Downey JR. je netypicky úlisný, čo fanúšikovia Acengerov dodnes škrie - no ja som bol len rád, že sa herec pomaly ale isto zbavuje škatuľky. Emily Blunt zahrala trochu nevýrazne postavu tak podstatnú v Oppieho živote, a rozplývať sa nad nahotou Florence Pugh a jej "hereckým" talentom nehodlám - proste túto herečku veľmi nemusím, preto ani jej výkon vo filme ma nepresvedčil o opaku. Čo ale divákovi najviac utkvie v pamäti je hudba od L. Goranssona - ani Chrisova "stálica" Hans by neskomponoval tak subjektívnu a zároveň tak "vsugerujúcu" hudbu, ako tento Švéd. Pod jeho hudobným náporom by i Praha pri obliehaní padla... ehm no snáď som svojich českých priateľov neurazil týmto pichnutím do slabín. Celkový dojem: 8.3 z 10.

Vynikajúca životopisná dráma Roberta Oppenheimera s ohľadom skôr na jeho osobnú a politickú stránku ako na osobnosť teoretickej fyziky. Prvotriedna produkcia skvele moderuje atmosféru a miestami vytvára z príbehu politický thriller. V hereckom obsadení je plno hollywoodskych hviezd, medzi ktorými žiari ír Cillian Murphy. Robert Downey Jr. a Matt Damon tu nie sú žiadni superhrdinovia, ale svoje dedkovské úlohy hrajú skvele. 90%

Jakožto dlouholetý fanoušek filmografie Christophera Nolana jsem vcházel do kina s obrovským očekáváním, ale Oppenheimer je vskutku mistrovské dílo. Zhlédnutí tohoto filmu v 70mm IMAX v Londýně bylo zjevením; samotný rozsah formátu působil monumentálně a já jsem se cítil naprosto okouzlen každou sekundou jeho trvání. Mistrovská třída herectví a zvuku Srdce tohoto filmu patří Cillianu Murphymu. Nejenže roli zahrál; přivedl Roberta Oppenheimera zpět k životu s pronikavou, kostnatou intenzitou, která je skutečně mistrovskou třídou herectví. Jeho výkon dokonale odráží fenomenální hudba Ludwiga Göranssona, která vibruje téměř nesnesitelným napětím. Hudba nesedí jen v pozadí – žije pod vaší kůží a pohání frenetickou energii Projektu Manhattan a tichý strach z jeho následků. Dokonalý Nolanův zážitek Nolan vždy posouval hranice toho, čeho může film dosáhnout, ale zde dosahuje nového vrcholu. Praktické efekty, nelineární vyprávění a neuvěřitelná hloubka IMAX fotografie vytvářejí niterný, pohlcující svět. Je to hutný, napínavý a skvěle zahraný epos, který patří k nejlepším biografickým filmům všech dob.