Barometr (1969)

Film má stupňující se gradaci a co začíná tak mile pokračuje do vážných sfér až skončí naprosto dojemně. Jarmila Kurandová a Ladislav Pešek jsou de facto dokonalí a jejich hereckým výkonům nelze nic vytknout. Snímek se dá přitom rozdělit do řady částí. V jedné se spoléhá čistě na jejich herectví, v jiné na obrazotvornost diváka a v další mluví pouze kamera. Ti dva se potkali náhodou a rozhodli se vzepřít. Osudu, životu, všem. Naposled. Tvůrci se přitom nevyhýbají ani společenským tématům, ale je vidět, jak kolem nich chodí jako okolo horké kaše a jen naznačují. Nehodnotí, pouze zmiňují a poukazují pomocí vzpomínek. To ale není ta nejpodstatnější věc. Je to lidské, je to nádherné.

"Ještě jsme tady, ještě nejsme tam…“Dojemný televizní film o setkání dvou starých lidí, kteří se jen stěží vyrovnávají s pocitem osamělosti a nezájmu ze strany nejbližší rodiny. V krásně napsaných dialozích pro Ladislava Peška a Jarmilu Kurandovou mě (vzhledem k době vzniku filmu) zaujala připomínka Masaryka. Nostalgické náladě snímku krásně napomáhátypická Fišerova hudba.

Klameš, klamem, klameme. V rozpuku mladosti, zveličujúc svoje prvotné úspechy na poli práce i lásky. V strednom veku, ubezpečujúc sa, že cesta ktorú si človek zvolil, je tá najlepšia možná. No a v starobe sa životná púť vyhodnocuje pod optimizujúcim pláštikom šťastne prežitého života, s podporou rodiny, a pekným výhľadom dožitia. I keď sa v skutočnosti rúti osamelo do odľudštených zariadení pre seniorov. Nazvaným pokrytecky "domovy". V záverečnej fáze sa stretáva vo vlaku jedna takáto dvojica. Bilancuje, nahovára si. Po trpkom odhalení skutočnosti zbilancuje zostávajúci majetok. Zváži alternatívu k útrpnému umieraniu v starobinci. No zdá sa, že tu už ani zlatý dukát nepomôže.

Život není pohádka, ale můžeme o něm tak mluvit, nikdo nám nebrání, jen ta realita prostého života, ve kterém je nejdůležitější vše prakticky a lidsky vyřešit...i když je to marný boj, je krásné to žít. A také se na to dívat, v rámci už tak skvělých dialogů také jedna z posledních možností svobodně natočit příběh dvou lidí, kteří pamatují vše od Rakouska až po srpen ´68. Nostalgická zmínka o Masarykovi musela tento TV film nadobro uzamknout do trezoru.

No tak já nadšení všech rozhodně nesdílím. Dva prolhaní důchodci, kde si někdy každý mele to svoje, a to je vše. Ta pražština mi k té staré paní vůbec neseděla, a hodně mne iritovala. To její „starej člověk“ nebo „choděj“ přímo rvalo uši. Dialogy, na nichž je celý film postaven jsou někdy řádně praštěné, ale zase nazvat děti „teplými“ neskutečně pobavilo. Dvacet ze sta, a to ještě s hodně přimhouřenýma očima.