Dlouhý podzimní den (1971)

"Ještě nejsem na lopatkách a jen tak nebudu..."Jiří Hubač byl skvělý scenárista a tahle inscenace o jedné etapě v životě člověka jménem odchod do důchodu, je toho dalším důkazem. Ladislav Pešek tu roli zestárlého muže, který se jen těžce smiřuje se ztrátou svého dosavadního smyslu života, sehrál s velkou grácií. Typickou doprovodnou hudbu k této inscenaci složil Luboš Fišer. Poznal jsem to na první dobrou, ač jeho jméno zde na csfd původně chybělo. Jinak mi až na konci filmu došlo, že sleduji první díl diptychu. Věra Galatíková zde má oprotiPozdnímu létudosti omezený prostor, ale to lze vzhledem k hlavnímu tématu inscenace pochopit.

Láďa jde ve dvaašedesáti do penze, a má Pešek - v televizi v roce 70 nic nedávají, on nemá žádný koníček, a ani do hospody se mu nechce. Vždyť kdo by taky chtěl poslouchat ty dědky, jak s kytárou vzpomínají na Askalonu! Uvědomuje si, že díky brzkému odchodu do důchodu může také strávit dalších třeba 30 let u okna jako zombie počítáním tramvají nebo svých jaterních skvrn, a tak se s tím musí něco udělat. Jenže zrovna hádky s rodinou asi nebudou ta správná cesta, jak smysluplně trávit podzim života, i když vzhledem k tomu, že mají všichni plné zuby dvougeneračního bydlení v jednom bytě, je to nabíledni. Východisko, které Hubač nabízí (Český Brod), není úplně optimistické, o to víc však uvěřitelné. A zaplaťpánbů se tu neřeší zdraví, takže se může divák u tohohle konkrétního přechodu z aktívu do babího léta i docela bavit.

Inscenace postavená na primitivní zápletce mi nesedne navzdory panu Peškovi a závažnosti tématu.1) Přechod do důchodu - oblíbené téma socialistické televize. Ovšem tak, jak je věc představena v této inscenaci, mi přijde až trapné. Pan Mrákota nemá žádné zájmy, žádné koníčky, žije jedině svou prací v dílně. Na důchod se nijak nepřipravoval. Jeho intelektuální úrovni pak odpovídá i to, jak novou situaci snáší. Proč bych měl s jeho nepřizpůsobivostí nějak sympatizovat? Protože ho hraje Ladislav Pešek?_____

2) Věc má ještě jeden aspekt. Bytová nouze přispívá k morálně pochybnému tlaku "mladých" na otce, aby se odstěhoval a uvolnil jim byt. Důchodce Mrákota poctivě pracoval a žil, svým dětem očividně pomáhal a nechal je bydlet ve svém malém nepostačujícím bytě (dcera je už osm let po svatbě) a oni se ho nyní chystají vylifrovat jinam, aby jim byt zůstal celý. Jejich jednání je pochopitelné, ale není košer a nelíbí se mi, ať už byly tehdejší bytové poměry jakékoli._____

3) 65letý Ladislav Pešek a ostatní promlouvají Hubačovou vázanou řečí a přispívají k poněkud hořké pachuti z celého díla._____

4) Výstižný moudře smírný koment s nadhledem: rozum a cit (nehodnotila).

No, ono je to asi určeno mé věkové kategorii. Starého muže jsem sice plně chápal, tedy v oblasti chování jeho syna, ale celkově mně tahle hra připadla frustrující. Taková, řekl bych depresivní. Ale on to byl asi účel. Podruhé raději ne.+++ POZDĚJŠÍ HODNOCENÍ+++Ačkoli jsem stejného věku jako hrdina tohoto veledíla, vůbec mne to nezaujalo. Ani výborný pan pešek to nijak nezachránil. Ve snímku je hodně hádek a rozčilování a to není pro mne. Takže ta dvacítka procent je pro pana Peška, ale zbytek nestál za nic.
 
 20 %

Československý televizní film podle scénáře J. Hubače o těžkém smiřováním se se stárnutím. Čerstvý penzista Jan Mrákota má velké problémy uvědomit si, že splněním pracovních povinností nemusí skončit také veškerý aktivní život a že starý člověk nutně nemusí být na obtíž, pokud svým despotickým, vztahovačným a zároveň uplakaným chováním tomu nebude dávat příčinu. V hlavní roli otce rodiny uvidíme výborného L. Peška, starého muže, jenž neví, k čemu kromě práce věnovat svůj čas a současně ho chce trávit důstojně a užitečně (viz návštěva ´Trampského klubu´ v čele s nezvykle vtipným B. Prokošem). Zejména noční rozhovory s jeho milující ženou A. Hegerlíkovou ukázaly kvalitu Hubačovy předlohy v pravém světle. Rodinu dále doplňovali syn J. Vala, mající problémy s dějepisnými znalostmi a snacha V. Galatíková, oba sdílející byt společně s rodiči. Nikdy mne nenapadlo, co všechno se může skrývat za nehybnými a strnulými pohledy starců a stařen z okna na ulici, tento snímek mi to dostatečně osvětlil a současně se jednalo o jednu z nejlepších scén, v níž se projevilo Peškovo jedinečné herectví. Moskalykovo televizní drama hodnotím jako velmi zajímavou podívanou, plnou Hubačovy, jehož dílo nesmírně obdivuji, moudrosti.