Operace negližé (1968)

Takhle dobré jsem to opravdu nečekal a tak sofistikované už vůbec ne. Název jak pro laciný béčkový akčňák, od začátku se to prezentuje jako poklidná komedie z prostředí japonských hostesek, kde matka s dcerou začínají pracovat... Když divák ví, jak fungují hostess cluby v Japonsku, nemá ho to ani čím překvapit a nejspíš se to poveze po stejné vlně... že? Jenže omyl, tenhle film naprosto plánovaně a inteligentně ničí divácká očekávání a navíc tím boří lež spousty neorealistických filmů. V těch se totiž dá automaticky očekávat (a často to tak je), že chudá či trpící postava je tou, se kterou máme automaticky soucítit a fandit jí i přes pár chybek v cestě k lepšímu životu. Tady to tak zpočátku vypadá, ale pak se to začne stále více a více zvrtávat, když se z nevinné komedie začne stávat docela nepříjemné drama, které nám postupně odhalí pravou podstatu jednání ústředních hrdinek. Na konci už vůbec nejsou tak nevinné a rozhodně ne milé, spíš k nim začnete chovat naprosto opačné dojmy. V závěru se vlastně dají postavy jednoduše rozdělit do dvou skupin - mrchy a naivní pitomci, přičemž je jasné, která skupina zneužívá tu druhou. Není to ale ani tak černobílé, jak by se mohlo z některých náznaků zdát - třeba obě dvě zblbly z peněz, protože jejich přemíra je zkazila; ačkoli já si spíš myslím, že už to v sobě měly dřív a možná už něco podobného učinily víckrát, vzhledem k tomu, že to končí vlastně stejně jako začíná. Ačkoli nějaký feministický manifest by v tom šel taky najít, i když ten bych hledal spíš v jiných Šindóvých filmech, kde ženská postava může být silná a zároveň kladnějšího charakteru. Jestli ale něco z Operace Negližé plyne především, tak to, že člověk se dá poznat jen na základě delší známosti, resp. jako se nedá soudit podle obalu, tak ani podle třídy. Tohle v sobě mnohá neorealistická díla zrovna nemají, ale taky je to tím, že těm šlo poukázat na určité sociální problémy, které jsou v nemalém počtu zemí dodnes, v nějaké míře možná všude na světě. Šindó si mohl dovolit vše předělat a přetvořit, přesto zůstat ve stejném ladění, ale přitom poukázat na to, že lidský charakter nikdy není černobílý. A to se mu myslím skvěle povedlo. Vlastně mě jen zarážela soudní scéna, kde to oběma ženám procházelo poněkud jednoduše a ačkoli na to byly vyloženě kritické reakce, žádnou zásadní změnu neznamenaly. A možná i toho zvracení tam mohlo být míň, ale třeba se jedná o typický japonský komediální prvek. Silné 4*(05.12.2024)

Možná se budete divit, proč až 5 hvězdiček. Tenkrát, když to dávali v kině mi bylo asi 13 let a s kámošem jsme chodili snad na všechny filmy. Na tento film jsme museli koupit 10 lístků, aby se vůbec promítalo a v kině jsme byli pouze dva.(02.07.2013)