Onibaba (1964)

Přeskočit díru| Japonsko se ve 14. století utápělo v problémech, kterými nehodlám ctěné čtenářstvo zatěžovat. Jen zmíním, že došlo k rozdvojení císařské moci; po nějakou dobu existovaly dva dvory – Severní a Jižní. A právě v této době se odehrává jeden z nejlepších japonských filmů, které mi bylo umožněno vidět: Onibaba, což v překladu znamená něco jako démonická baba. Vítej, nebojácný diváku, v černobílém, pohádkově laděném hororu z čtyřiašedesátého roku. | Devětatřicetiletátchyněa jednadvacetiletásnacha(vycházím z reálného věku hereček) žijí v chaloupce uprostřed louky zarostlé plus mínus dvoumetrovým rákosím a živí se, jak umí. Je válka. A ta velí nebrat ohledy. | Skutečně drsná podívaná započne v okamžiku, kdy se na scéně objeví poněkud obhroublý Hachi. „Mladá holka lásku potřebuje,“ zpívá Nohavica ve své slavné písni. Bude to platit i v tomto filmu, z jehož sledování se stává jízda, v níž opakované noční záběry na dva odhalené ženské hrudníky, vzhledem k věku obou hereček velmi lákavé, ba přímo líbezné, nejsou to, z čeho se zakuckáš nejvíc? Pohádkové kontury slábnou, z pozadí začne vystupovat hrůza té doby, baba-tchyně se i navzdory vnadám stává méně a méně sympatickou… Právě jsem se v uvažování ztratil; pohádka, či horor? Vždyť já ani netuším, kdo je v příběhu „ten zlej“ a kdo „ten hodnej“. Ale jedno vím jistě: Onibaba je nejsugestivnější příběh o tom, že láska překoná všechno. I zločin. A nápis na někdejším československém plakátu, že se jedná o „příběh dvou žen, které ztratily lidskou tvář,“ ztratí smysl, pokud ho tedy někdy vůbec měl. | Vítej, diváku, v příběhu, v němž se vysoké rákosí ohýbá pod vlivem větru, deště i lidských vášní zesílených všepožírající válkou. Dokážeš se na konci filmu rozeběhnout a díru přeskočit?

Staré, pomalé a dnes už vôbec nie desivé ani surové či drsné. Z filmu si budem pamätať len fajn masku samuraja, a koniec, ktorý celému film dá zmysel (plagátové heslo: „Příběh dvou žen, které ztratily lidskou tvář“). Maska sa však na scéne objavuje neskoro a dovtedy je to dobová dráma zo stredovekého Japonska o dvoch ženách vraždiacich zblúdilých samurajov, aby si zaistili živobytie a ktorú skomplikuje príchod muža a vznik prirodzených sexuálnych pudov a závisti. Je tu zaujímavý dobový soundtrack, trocha mystiky a dobových povedačiek o duchoch a démonoch, štipka násilia a erotiky. Zub času ale zapracoval a dnes už Onibaba zaujme zrejme len artových cinefilov, na dnešnú dobu je to pomalé a je tam toho málo. 30%

Je to komorní psychologické drama celé se odehrávající uprostřed pole rákosu ve středověkém Japonsku během blíže neurčené války. Název "Onibaba" znamená "démonická čarodějnice" nebo "starý démon". Uprostřed rákosového pole v rákosové chýši spolu žijí dvě ženy – starší matka a její mladší snacha. Tyto dvě přežívají v kruté době občanské války tím, že vraždí osamělé samuraje a vojáky, kteří se zatoulají do jejich blízkosti. Jejich těla pak svlékají, zbroj a zbraně prodávají obchodníkovi a mrtvé házejí do hluboké jámy. Jednoho dne se z války vrátí dezertér Hachi, který přinese zprávu o smrti jejich syna/manžele. Mezi Hachim a snachou začne vznikat milostný vztah, což vyvolá žárlivost a strach u starší ženy. Ta se bojí, že ji ti dva opustí, ona zůstane sama a nebude schopna bez pomoci přežít. Aby tomu zabránila, rozhodne se použít děsivou démonickou masku, o kterou oloupila jednoho samuraje. Začne strašit snachu, předstírá, že je démon, a varuje ji před hříchem chtíče. Situace se však vymkne kontrole, když během bouřky se jí maska přilepí na obličej, a ona jí není schopna sundat. Mladší žena ji nakonec sundá sekerou, ale pod maskou je zohyzděná tvář démona. Film končí její smrti v oné jámě, kam házeli mrtvé samuraje. Film tedy má nadpřirozené vyústění a snaží se metaforicky ukázat, že to zda je člověk démon je určeno jeho charakterem.

Kdyby se mně někdo otázal, co mne na tom zaujalo, tak bych řekl, že nevím. A nelhal bych. Celou hodinu jsem se vůbec nepodíval na čas. Teprve až začala tchyně v chýši klábosit, jsem zaujetí ztratil. Pak přichází maska a já se znova chytil. Hodně těžce se rozhoduji kolik dát procent. Nechám to na šedesáti, ale nechtějte nikdo vědět proč.

"Kde je moje snacha? Bez ní nemůžu ani zabíjet!":o) Japonské žánrové filmy ze středověku jsou světem samým o sobě, který mě do jisté míry pořád míjí, ve srovnání s nadšením mnoha zdejších uživatelů tolik nestrhává, přesto však něčím zvláštním způsobem i fascinuje.Onibabujsem před pár lety opakovaně vypl do 15ti minut podobně jakozhoubnouSakuru, která mě nakonec s novou šancí bavila, takže včera jsem se konečně nechal vtáhnout osobitou atmosférou a pomalu se odvíjejícím šíleným dějem i vOnibabě. Hluboká jáma coby ukrytá zhoubná past je zdařilým horrorovým prvkem, vhled do odlehlé divočiny v kruhu několika postav s evidentní dlouhodobou zkázou (až absencí) morálky mě v nejedné scéně upoutal a více dialogů zdařile představilo i pozadí tohoto světa ohledně sužování válkami a hladomorem. Neotřelé japonské herectví mě u nejednoho dialogu (zvláště mezi ženami dvou generací, ale také s potulným samurajem) nečekaně bavilo, až jsem měl občas dojem (možná nechtěného?) nadhledu směřujícího k absurdní komedii a vyvrcholení s příchozí maskou přináší již v regulérní horror, který dokáže napínat a uzemnit, včetně fantaskního prvku akcentujícího motiv trestu. Přes tuto menší barvitost a velkou osobitost ale nejednou došlo na pasáže, nimiž jsem se prodíral s pocitem ztráty tempa nebo monotónnosti. Z toho důvodu nedokážu zatím udělit víc než silné 3 hvězdičky.[70%]