My Fair Lady (1964)

Film stojí a padá na ústrednej dvojici - charizmatickom Rexovi Harrisonovi a dáme Audrey Hepburn. Námet je veľmi dobrý, lebo predsa profesor fonetiky, ktorý chce učiť správne rozprávať dospelú ženu a voviesť ju tým do spoločnosti aristokratov, nie je opozeraný. Vzhľadom na to, že je to muzikál, sa to môže utopiť v mori songov, no tu som dostal vyvážený mix, vyzdvihol by som aj isté prerušenia, ktoré rejža šikovne strčil v rámci songu o pánovi profesorovi, keď ho ľutuje služobníctvo, do čoho sa to vlastne pustil. Filmu by prospel však aj lepší švih v poslednej tretine a napr. aj vo vystrihnutí scén s otcom Elizy. Výmaz týchto scén by snímke vôbec neuškodil. Istú polemiku mám aj k aristokratickému chovaniu, napr. na dostihoch, ktoré mi liezlo hore krkom, ale tak krkolomné 4* si dielo zaslúži.

Ano, klasický film starého Holywoodu s mou milovanou Audrey... Je skoro zázrak, že nedávám více, jak tři hvězdy. Ale  zrovna když si vezmu spojení Audrey Hepburn + muzikál mnohem  více se mi líbila nedoceněná zapomenutá Úsměvává tvář. Přes to, že  je v první třetině Audrey Hepburn, tak zošklivělá , jsem se na konec přenesl, protože to mělo samozřejmě význam pro vývoj její postavy a pointu celého příběhu. Nedokážu se ale přenést přes její násilné přezpívání.  Pachuť ze zákulisních bolístek by se neměla brát při hodnocení filmů v potaz, ten její ,,nadabovaný´´  hlas se k ni  ale moc nehodí.  Když Audrey může najednou normálně   svým hlasem potutelně zapět ,,Just you wait,´´ je to potměšile autentické. Když je opatřena operním zpěvem, je to možná technicky dokonalé, ale takové neživotné. ----------------------------Ale možná bych tentokrát vyjímečně neměl celý koment postavit na Audrey, která popravdě za mě neměla takový gigantický prostor a musím říct, že v jiných filmech mě její křehké herectví spojené s krásou zaujalo více. Více vyniklo. Problém s My fair lady mám, že je celé trochu jako přezpívaná hlavní hrdinka - takové strojene. Což jde opět dát do kontrastu s Úsměvavou tváří, která se z velké části odehrává v krásných barevných exteliérech dobové Paříže, zatímco My Fair lady nabízí po celou dobu pouze úmělé kulisy. A celkově snímek zkrátka trochu rezignuje na filmové prostředky.  Opravdu dobové divadlo na plátně. Šedesátková Broadway z první řady. Což vlastně přináší i to dobré - velký kus krásného klasického příběhu, ždibec hezkého suchého žertování, perfektního  Rexe Harissonu a hlavně nádhernou pointu - oboustranné proměnění charakterů, kdy profesor s životní filozofíí - proč žena nemůže být jako muž = proč žena nemůže být jako já -  profesor, co nemění názory, zjihne a uvědomí si, že by mu mohl někdo i chybět. Celý tříhodinový film má tu výhodu, že uteče fakt rychle, dokonce tak rychle, že mi v něm i přes tu vražednou stopáž chybělo více citových interakcí mezi Lizou a profesor Higgginsem - chtěl bych vidět, jak se Liza ráno, co ráno s profesorem Higginsenem zdraví, jak si brouká v jeho bytu - a nechci o tom slyšet jenom zpívat. Zkrátka mi tam chyběl nějaký ten primární moment, kdy by to zajišktilo. Přesto je závěrečná scéna -  pan Higgins se pomalu melancholicky navrácí do svého staromládeneckého bytu, s vidinou předurčenosti k samotářskému životu, pustí si Lízu z gramofonu, když tu... - opravdu nádherná, nádherná a je pro mě vrcholem filmu .....Kde mám trepky?Filmový klub - Kino Sokol Litomyšl

Od My Fair Lady som, priznám sa, vôbec nečakal až takýto zážitok, lebo v prvom rade žáner a v druhom stopáž. Film ma však veľmi milo prekvapil, a to nemám v obľube aniAudrey Hepburn. Najmä tá ma ale až prinútila daný obsah vrelo sledovať a byť ním výrazne pripútaný. Jej nádherný úsmev vie fakt rozčarovať a pridať snímku určitý vizuálny pôvab, rovnako aj jej celkový výzor. Za ňou inak nezaostáva prakticky žiaden aspekt remesela, pretože je celok hodne vyšpěrkovaný z každého ohľadu. Čo ma ale najviac dostalo je, že tie dve vyššie zmienené vlastnosti mnou absolútne neprúdili ani náznakom a film mi prefrčal s obrovskou efektivitou. Užil som si každé jeho hudobné číslo, každý herecký výstup, každú emóciu či atmosféru a rovnako tak každý jeho iný prvok vrátane kadejakých maličkostí, ktoré mu vo výsledku moc dodávajú na váhe jeho hodnoty. Jediné, čo mi vadilo v pár zanedbateľných scénach bola očividná umelosť prítomných kulís, ktorú zakryť by vedela aj obyčajne zručnejšia kamera.

Klasika je klasika. Že to vzniklo ako muzikál a nie ako normálny film, s tým sa už nedá nič robiť. No aspoň nám dal zopár chronicky známych, nestárnucich melódií a tiež nadpozemsky krásnu, až éterickúAudrey Hepburn.Nie som taká romantička, aby som tomu dala hneď 5*, to by muselo mať kratšiu stopáž, ochudobnenú o niektoré spievané scény. A ešte neotesaného "pána" profesora neospravedlňuje to, že bol starý mládenec, hrozne sa správal k Líze.85%

"Who'dmarryme?" "ByGeorge,Eliza,thestreetswillbestrewnwiththebodiesofmenshootingthemselvesforyoursakebeforeI'vedonewithyou."Jeden z absolútnych vrcholov muzikálového žánru s oslnivo žiarivou Audrey Hepburn, zaradený v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. V príbehu o jednom neobvyklom romantickom vzťahu, ktorý divoko lieta medzi nenávisťou a láskou, zažiarili okrem divokej dračice s plameňom v tele Audrey Hepburn (Eliza Doolittle) aj arogantný a samoľúby mrzutec Rex Harrison (profesor Henry Higgins) a parazitný otec Stanley Holloway (Alfred P. Doolittle). Hudba (autor Frederick Loewe, adaptácia André Previn) je krásna (bez toho by to samozrejme v špičkovom muzikáli ani nešlo), snáď s výnimkou pár "recitačných piesní" ("I'm an Ordinary Man", "You Did It"), ale aj tie majú svoj zmysel pri rozprávaní príbehu. Hudobným vrcholom sú nádherne melodické piesne "Wouldn't It Be Loverly", "With a Little Bit of Luck", "The Servants' Chorus", "I Could Have Danced All Night", "On the Street Where You Live", "Show Me", "Get Me to the Church on Time". Trochu mi je Audrey ľúto, že napriek toľkej vynaloženej drine v speváckej príprave boli jej spevácke party napokon prespievané profesionálkou (a prišla kvôli tomu aj o takmer istého Oscara), jedným dychom však treba dodať, že to Marnie Nixon naspievala úžasne a dokonca sa jej hlas k Audrey aj veľmi hodí. Dielo, ktoré dokáže vyvolať smiech i dojatie (prípadne smiech až k slzám) je zároveň aj pomerne inteligentné, so zaujímavými spoločenskými postrehmi a mne blízkou jazykovednou témou (krásne narážky typu"In France every Frenchman knows his language from A to Zed. The French don't care what they do actually, as long as they pronounce it properly."). Psychologická hĺbka sa ukazuje napríklad v sugestívnej scéne trpkého sklamania po triumfe, kedy hlavná hrdinka zažíva pocit, že už nikam nepatrí (pocit "vykorenenosti")."I beg your pardon! Listen to me, my man, I don't like the tenor of that question.Whatthegirldoeshereisouraffair.Youraffairistogetherbacksothatshecancontinuedoingit."