Playtime (1967)

Toto je príklad filmu, kde začiatok je dobrý, no javí sa pomalší a vy čakáte kedy sa to rozbehne a príde ešte niečo väčšie, zaujímavejšie, zábavnejšie a...ono to naozaj po čase aj príde. Scéna v reštaurácii je vrcholom celého filmu. Situácie, problémy a všetko, čo sa odohrávalo od otvorenia reštaurácie až po koniec muselo byť čerpané z reálnych situácii človeka, ktorý ich naozaj zažil resp. riešil, prípadne pracoval v gastre, výrobe alebo s ľuďmi. Inak by sa nedali tak reálne stvárniť. Naozaj som sa dobre zasmial a v niektorých som sa tuším aj našiel.

Boží. Absolutně geniální film, který v podstatě nemá žádný dialogy a přece je tu spousta interakcí s lidmi a furt se tu děje tak moc věcí. Kulisy jsou úžasný a někdy jsem si i všiml kartonových lidí v pozadí :D Velice humorná komedie a to grandiozní vyvrcholení v hotelu musel být fakt opruz koordinovat tolik lidí :D Zvuk tu hraje hlavní roli a je ho tu vážně dost. Docela se divim, jak moc ten film sedí na dnešní dobu.

Tipoval by som, že toto vyučujú na filmových školách a študenti to neznášajú. Jacques Tati asi fakt nebude pre mňa. Tá druhá polovica… naozaj potreboval na predanie myšlienky hodinu nedeja? Určite progresívne a super vymyselené, tie inovatívne nápady tam vidím. Lenže aby to nebola nuda, stopáž by musela byť tretinová. Ps: Super plagát.

Víkend v modernistickom Paríži. A tá moderna tam teda dorazila len nedávno a všetci sú z toho paf. Až na pána Hulota, ktorý sa beznádejne snaží niečo vybaviť a končí v korporátnom bludisku, odkiaľ ho vypľuje na výstavisko, len krátko potom ako ho omylom strhne dav návštevníkov. Paralelne sledujeme príbeh všade meškajúcej Barbary, americkej turistky. Kým sa ich príbehy konečne nepretnú na bujarom večierku v The Royal Garden, reštaurácii ktorá otvorila ešte pred jej dokončením. A tak hosťom niekedy ostáva na oblečení odtlačená maľovka alebo na nohách prilepené dlaždice. Nadránom tam nie sú ani dvere a zo spadnutého stropu trčia káble. Toto by mal každý budúci architekt určite vidieť! Romantický koniec poteší. Groteska pre ADHD diváctvo, deje sa tam toho niekedy priveľa. Oceňujem užasnú prácu zvukárov.

Playtimeje film, u kterého jsem zcela vypnul.. v nejlepším možném smyslu slova. Respektive jsem vypnul své tělo, ale mozek, ten jsem nechal, minimálně z poloviny, zapnut. V Playtime hrají totiž hlavní roli detaily. Co tím myslím - každá každičká scéna je plná mnoha různými, ať už každodenními a všedními či komickými prvky, které všechny prostě během jedné projekce nemůžete stihnout uvidět a zaměřit se na takovým způsobem, že budete mít chuť dané postavy, nehledě na to, že o nich nevíme ani ň, pronásledovat očima až do dalších a dalších scén, dokud nás od nich film nevyhnutelně neodstřihne závěrečnými titulky. A z nějakého záhadného důvodu se mi tato představa, vybudovat si vztah k doopravdy neznámým postavám jen kvůli jejich eskapádám v moderním velkoměstě, nebo kvůli tomu, že je jejich chování prostě normální a lidské. Lidé chodí sem a tam, jeden mluví na druhého, druhá zase na tam toho, všichni se postupně mísí a jaksi slučují dohromady, jenom aby následně začalo docházet k různým problémům, ovšem strašně roztomile a příjemně pojatých problematikám, ke kterým dochází s citem - snímek nepůsobí agresivně, když vás chce rozesmát, vy si vlastně ten důvod k smíchu sami najdete.. mezi všemi těmi lidmi a v tom, co všechno všichni ti lidé dělají. To nezní moc zábavně a pravdou je, že Tatiho tvorba není pro každého, jelikož se jedná o komedie se zcela odlišným přístupem k vyprávění děje, protože ano, příběh zde je, ale film nám dává silně najevo, že sledovat v Playtime příběh rozhodně není to, co by měl divák dělat, naopak, měl by se zaměřovat na vše ostatní, co před sebou vidí. Film se tak stává geniálním a přelomovým dílem z hlediska práce s kamerou a vysoce profesionální režie, která právě v Playtime dosahuje naprostého vrcholu v tvorbě Jacquese Tatiho. Není jediného záběru, který by působil staře nebo tak, že by špatně film zestárnul, když to tak řeknu. Jedná se o neskutečně moderně a dodnes překrásně vypadající film, který na mne dokázal zapůsobit vždy, když došlo ke střihu a já se většinou s panem Hulotem, a někdy zase s někým jiným z davu cizích, avšak jaksi zvláštně povědomých tváří ocitl zase v jiném prostoru, jiné budově či místnosti, jen abych se mohl znovu ponořit do až relaxačně působícího sledování této nestárnoucí klasiky, která musí být povinně zhlédnuta minimálně dvakrát, poprvé aby člověk získal prvotní přehled, a podruhé aby se mohl zaměřit na vše, co mu při první projekci uniklo. Pro mě znamená Playtime vysoce inteligentní a zábavnou jízdu, která nikdy nenudila a jenom mi ukázala, jak chytře a až abstraktno-halucinogenně se dá komediální snímek natočit. Smekám. 5/5