Květ rovnodennosti (1958)

Pripadá mi bezpredmetné riešiť (ako sa to s obľubou robí), prečo sú Ozuove zdanlivo fádne príbehy každodenného života témou tak populárnych filmov. Prečo by mala byť každodennosť nepríťažlivá? Niekomu môže pripadať predsa nudný akčný o film o záchrane planéty. Ale k filmu. Equinox flower môže byť pre mimo-japonca v určitom smere (napr. symboly) menej zrozumiteľný, ale najmä si treba z neho zobrať fakt, že prostredníctvom neho spoznávate bez zbytočných scenáristických filtrov japonskú spoločnosť takú, aká bola v 50. rokoch a aká v niektorých smeroch vždy bude. Keďže sú ľudia v podstate všade rovnakí, môžete porozmýšlať aj nad tým, prečo v tej dobe boli deti k svojim rodičom úctivé a kde sa stala v druhej polovici minulého storočia taká drastická chyba v komunikácii. Dozvieme sa niečo aj o vzťahoch na pracovisku, kde bola a asi stále aj dnes je loajalita k vedúcemu a oddanosť k pracovisku kultúrnou tradíciou.

za moc pěknou červenou konvičku musím dát 4/5

"Vyberierôznychkandidátovapotomichzruší.Jeakodieťasostavebnicou.Mávtomzábavu."Prvý film, ktorý Jasudžiró Ozu nakrútil vo farbe a treba povedať, že mu farba veľmi sluší. Je to síce vítaná zmena, keď sa však na film pozriem bližšie a porovnám ho s režisérovým predchádzajúcim filmomTókjó bošoku (1957), s prekvapením zisťujem, že sa inak od neho v takmer ničom nelíši. Ozu akoby si dookola nakrúcal stále to svoje. Opäť sa tu riešia rozpory medzi autoritatívnym otcom a jeho dvoma dcérami, prameniace z veľmi odlišného chápania rodinných vzťahov (tradičné versus moderné). Opäť tu sú nekonečné statické zábery interiérov a dokonca tu je na pozadí aj tá istá otravná melódia. Film ma bavil o poznanie menej, ako ten predošlý, pretože sa utápa v siahodlhých rozhovoroch, v ktorých strojené postavy (so silenými úsmevmi) rozoberajú ako v telenovele kadejaké vzťahové pletky (kto s kým) a celé to má pritom takú sladkastú atmosféru (kvôli tej sladkasto-romantickej hudbe). Okrem atraktívnej obrazovej stránky ma na filme zaujala už iba postava otca (dobre zahraná Šinom Saburim), ktorý sa navonok tvári moderne (svojimi rečami pred druhými ľuďmi), ale svojím myslením a konaním žije v hlbokej minulosti (myslí si, že má výsostné právo rozhodnúť o partnerovi svojej dcéry)."Anisalennesnažíporozumieť.Myslísi,žemávždypravdu."(24.04.2023)

,,I hated the war, but I miss those days when we were all much closer.“Ozu nám ve svém Květu rovnodennosti představuje příběh starého bručouna, který vládne své rodině železnou rukou a přesto, že má svou dceru nade vše rád jí brání v lásce, kterou si našla ona sama. Příběh o střetu hodnot v rámci rodiny je v Ozuově pojetí nesmírně křehká, jemná a delikátní záležitost. Postavy mluví, jednají a pohybují se velmi tiše a prostě, takže je jindy těžko postřehnutelná společenská změna najednou jasnější a zřetelnější. Ozu vládne nádhernými obrazovými kompozicemi, kterých se nemůžu nasytit. Oproti jiným jeho filmům jsou v tomto poměrně akční a samostatná děvčata, která neváhají užít i lstí proti bručounovi, což mi přišlo milé.(24.02.2019)

Higanbana, asijská pavoučí lilie září v období podzimní rovnodennosti se svými nádherně červenými květy, které nikdy nerostou ve stejný čas spolu s listy. V Japonsku je spojená se smrtí a je považována za průvodce zemřelých do dalších životů. Ozu ji ve svém prvním barevném filmu použil jako charakteristické znázornění přeměny a odloučení. Jeho krásně sytá červená se vyjímá, každý barevný detail je důkladně sladěn a zvelebuje trochu schematický děj. Přestože Ozu byl mistr černo-bílého zobrazení, je přínosem, že se odhodlal točit v barvě, protože pohrát si s ní dokázal znamenitě a jeho filmům s opakujícím se motivem to přidalo novou svěžest.(23.06.2011)