Mžitky (2016)

****** K tomuto stručnému ale naprosto výstižnému komentáři k filmu  ještě dodatečná poznámka - patrně neexistoval (a ani nikdy existovat nebude) na světě žádný režisér, který by v devadesáti natočil svůj nejlepší film. Nejsem největším znalcem Wajdova díla (v době psaní této recenze jsem zhruba v polovině) , každopádně musím říct, že Mžitky jsou z filmů, které jsem od něj viděl, zatím nejlepší...

Andrzej Wajda napriek uznaniu presahujúcemu hranice Poľska si ma získal iba v teenagerskom veku filmom Popol a diamant. Odvtedy som márne v jeho tvorbe hľadal film, ktorý by sa popolu čo i len priblížil. Ani s Odrazmi to nebolo iné. Už som si myslel, že doba na reflexie stalinizmu už prešla a nie je tomu tak. Opäť vstávajú zlovestní  primitívi a snažia sa nadviazať na minulé úspechy. S filmom mám problém v tom, že neviem, či ide o kritiku doby alebo biografiu avantgardného maliara. Ani jeden z pohľadov nie je dotiahnutý do konca. A tak zapamätateľnou je pre mňa ostáva iba dcérka tvrdohlavého maliara, ktorého napriek prianiam aparátčikov nezrazila električka.

"Tiež som veril, že jediným účelom umenia je slúžiť spoločenskému pokroku. Ale to bolo v roku 1919“, hovorí hlavná postava v čase, keď slobodne tvoriť umenie bolo nemysliteľné, pretože základným meradlom umeleckého výkonu bolo čím krajšie nakresliť fúzikygruzínskemu gaunerovi s poďobaným ksichtom. Napriek tomu, že ide o podchytenie života jedného umelca z hľadiska chorej doby, ale svojím spôsobom je vlastne každá doba chorá, je zaujímavé, že film má najnižšie hodnotenia priamo u Poliakov, ktorí protestujú, že ide len zjednodušený príbeh o talentovanom umelcovi, o dobrom deduškovi bez nohy a ruky, ktorého mal každý rád a ktorého úrady za jeho statočné názory nepriamo odpravili zo sveta. A vraj to celkom tak s jeho úžasnou povahou nebolo, vraj bol brutálny voči svojej vlastnej rodine. Ťažko hodnotiť, ale bez vetra sa ani chlp v nose nepohne. Posledný Wajdov film však chce byť filmom o totalite a nie biografiou Strzemińského, takže z toho hľadiska spokojnosť, ale žiadna Oscarovka to nie je, hoci poľskí akademici dúfali v opak.

Wajda mal totalitný komunistický režim na svojej režisérskej muške stále, dokonca aj počas trvania tohto režimu, čo mi zostáva záhadou. A tak aj posledný svoj film venoval zverstvám stalinizmu, tentokrát na osobnej úrovni významného poľského maliara, o ktorom som doteraz nepočul. Začiatok bol dobrý, nekonvenčný, ale postupne sa so zhoršovaním komunistickej perzekúcie menil aj film k priemeru a koncom ma veľmi nezasiahol. ––––Strana bude bránit socialistický realismus, i kdyby to mělo vést k schematismu, což by nemělo být považováno za problém. –––– V umění i v lásce může člověk dát jen to, co má.

Vlastně jsem do Mžitek ještě neviděl polský film, který by zobrazoval, jak komanči zdevastovali lidskou osobnost za jejich neslavné éry. Možná maximálně Poslední rodinu. V Česku takových témat bylo zfilmováno již požehnaně. Všechno ale mělo stejný průběh a důsledek. No a zde to není jiné. Já jsem nicméně rád, že tyto filmy vznikají i mimo naši zem. Je třeba si neustále připomínat, jaká tu byla doba a co je komunismus za peklo. Wladyslaw Strzeminski, coby hlavní role tohoto vcelku výpravného historického filmu podle skutečné události, by jistě dal za pravdu. Hrůzné, historicky velice pěkné, ale některými lidskými charaktery dost kruté.